Dějiny se opakují ve spirále. Dialektika dějin je neúprosná a tak nám zase zasedne ve sněmovně Václav Klaus. Poprvé to byla fraška, co to bude teď?
Konečně nastal dlouho očekávaný den voleb a Václava Klause st. se zmocnila rozjařená nálada jako snad nikdy předtím.
Vrtěl se v manželské posteli od samé půlnoci tak, že probudil i paní Livii, která si schválně vzala v práci neplacené volno, aby mohla jít s manželem, jak se sluší a patří na bývalou první dámu, k volbám, i když klidně mohla odvolit na bratislavské ambasádě, nebo přijet z práce až v pátek večer a jít docela pohodlně volit v sobotu ráno.
Jenže to by vlastně musela jít volit sama, protože Václav Klaus st. by nevydržel čekat až do soboty.
Vždyť už o tom mluvil dobře celý týden.
„Ještě nikdy jsem nikomu nedal preferenční hlas. Ani sobě! Až teď! Schválně jsem si kvůli tomu vyřídil novou občanku.
Na co mi je občanka?
Na nic!
Ale kvůli tomu jsem si ji přece jen vyřídil!
Tady je! Podívejte!“ ukazoval v Institutu, který se jmenoval po něm, každému občanku, Láďa Jakl si ji dokonce půjčil na noc domů.
„Dám si ji pod polštář, aby se mi zdály hezké sny o zadrátovaných hranicích,“ řekl a opravdu se mu zdály hezké sny o zadrátovaných hranicích, drátů bylo nad sebou přesně šest jako strun na kytaře a Láďa na ně opravdu hrál, v tom snu, jako na kytaru, nefalšovanou gibsonku.
Teď už měl Václav Klaus st. občanku v ruce a pořád popoháněl ženu.
„Co děláš v té koupelně tak dlouho, přijdeme pozdě!“ bušil na dveře koupelny.
„Uklidni se Klausíku, vždyť je teprve pět hodin ráno,“ uklidňovala ho jeho žena, když konečně vyšla z koupelny.
Ale když se člověk na něco těší, tak mu čas rychle uteče.
Najednou byla jedna odpoledne a Václav Klaus st. vytáhl z trezoru ve zdi, jehož dvířka byla schována za pěknou řádkou jeho knih, chilské pero, políbil jej a řekl: „Právě pro tuto chvíli jsem tě ukradl!“
Paní Livii ukápla slza: „Jen aby byli na Vaška v tom poslaneckém klubu hodní, když tam bude úplně novej!
Aby jim tam nemusel mejt schody jako ty v tom Občanským fóru, von je takovej dobrák po tobě, táto.“
A pak už manželé Klausovi vyrazili.
Šli ulicemi, odpovídali na pozdravy, až došli k volební místnosti.
Václav Klaus st. hrdě ukázal volební komisi svou novou občanku, odměnou za to dostal hlasovací obálku, která taky vypadala jako nová, dosud nepoužitá.
S ní se vydal za plentu.
Rukama roztřesenýma dojetím vytáhl z kapsy volební lístek, rozložil jej a chilským perem zakroužkoval trojku na kandidátce strany, kterou kdysi přivedl na samotné morální dno.
Kolečko bylo pěkné. Jeho obvod byl uzavřený, bylo to to nejdokonalejší kolečko na všech volebních lístcích.
„Václav Klaus,“ přečetl Václav Klaus st. ještě jednou dojatě jméno zakroužkovaného kandidáta.
Ale to už byl čas hodit lístek do urny. Václav Klaus st. schoval naučeným pohybem pero, vložil lístek do obálky, vyšel zpoza plenty a triumfálně se usmívající hodil lístek do urny.
V tu chvíli začal žít jeho preferenční hlas vlastním životem.
Předně začal přibírat na váze, těžknout tak, že když hlasování skončilo, nebylo lze urnu zvednout, jak byla těžká.
„Hrome, co je v té urně za kurvu, že je tak těžká?“ divili se členové volební komise.
„Jestli to nebude ten preferenční hlas od Klause!“ napadlo konečně kohosi.
A tak všichni stojí, hledí na urnu a nikdo neví, co má dělat.
A preferenční hlas Václava Klause st. pro Václava Klause ml. zatím těžkne a těžkne víc a víc, až se najednou samotnou tíhou promění v modré ptačí pírko, které odfoukne vítr.
Tak se Václav Klaus st. těšil na volby, a na konec k nim šel stejně zbytečné, jeho hlas vzal zlomyslný vítr.
Ale diví se tomu ještě někdo?
To se přece dalo čekat, že Václav Klaus st. půjde k volbám naprosto, ale opravdu naprosto zbytečně, jenže komu není rady, tomu nebylo nikdy první, ani poslední pomoci!
