Svoboda je tam, kde je Václav Klaus, a kde je Václav Klaus, tam je svoboda.Nebýt mediální masáže, nebyl by největším Čechem Karel IV., ale náš dnešní oslavenec, milovaný pan profesor Václav Klaus!
Členové, neboť to byli všichni muži, přípravného výboru oslav osmdesátin Václava Klause padali na hubu. Mělo to samozřejmě několik důvodů. Jednak bylo příšerné, evidentně vysilující vedro a jednak sama práce na přípravách vlastních oslav byla velmi vysilující, ostatně tyto právě vrcholící přípravy byly zahájeny už před pěti léty.
Velmi vysilující byly ostatně už z vlastní podstaty, protože například nebylo vůbec snadné najít nějakou hlavní ideu těchto oslav, neboť, jak známo, génius Václava Klause zasahuje víceméně do všech oblastí, v žádné oblasti nenajdete jediného, světově uznávaného experta, jehož velkým vzorem, ne-li rovnou učitelem, by nebyl Václav Klaus!
Po mnoha hodinách, dnech a letech tvrdé a nesmlouvavé dřiny se nakonec členové přípravného výboru shodli na tom, že hlavní idejí oslav osmdesátin Václava Klause bude svoboda, za kterou oslavenec vždy neúnavně bojoval, hlavně proti Havlovi, a jejímž je v podstatě jediným garantem, dá se říct, posledním mohykánem.
A z toho padali členové přípravného výboru na hubu, z toho a z příšerného červnového vedra, které odkudsi přinášelo do Institutu Václava Klause, který byl pochopitelně jejich hlavním stanem, umrtvující vůni právě sušeného sena, na které dostali všichni náramnou chuť.
Ale nejvíce ze všech padal na hubu jistý Ladislav J., který se druhdy utrpěl neprohru v senátních volbách, získal totiž tři a půl procenta hlasů.
Tento Ladislav J. měl totiž, jako pivní expert, na starosti výběr piva, které se na oslavě mělo zdarma čepovat. To zahrnovalo neustálou degustaci pivních vzorků, aby bylo vybráno to nejlahodnější pivo, což je činnost, jak sami uznáte, jistě namáhavá, zvlášť když se k ní přidá příšerné vedro a vůně sena.
Tento Ladislav J. proto padl na hubu ze všech nejdříve.
Padl na hubu, schoulil se do klubíčka a přitom se mu zdál sen.
V tom snu už byla oslava v plném proudu. Všichni provolávali slávu oslavenci. Uprostřed těchto oslavných výkřiků vyskočil Ladislav J. na stůl a rozhodným gestem všechny utišil, ostatně nedalo mu to příliš práce, protože všichni očekávali, že pronese obzvláště oslavnou řeč.
A Ladislav J. opravdu začal pronášet řeč.
„Vašku, ty jsi kujebák, rozumu máš za jebák!“ citoval, k údivu všech přítomných, báseň, kterou jisté noviny otisky u příležitosti sedmdesátin Václava Klause a jejímž autorem byl jistý básník, načež k nemenšímu údivu všech pokračoval, „dovolte mi, přátelé, abych i já, pivní expert, pronesl pár slov u příležitosti narozenin té největší hnidy, kterou kdy naše rodná hrouda zplodila!
Všichni víme, že tato hnida je bojovníkem za svobodu, za kterou nikdy nebojovala!
Do svých padesáti let spokojeně vegetovala, aby pak učinila ze svobody synonymum pro rozkrádání státního majetku těmi, kteří připravovali listopadový převrat v Prognostickém ústavu, kde tato hnida pracovala, rozuměj, válela si šunky, protože tato hnida, žádnou prognózu nikdy ze sebe nevypotila, natož nějakou kloudnou myšlenku.
Ale jako bílý kůň byla dobrá. Stačilo ji postavit do čela vlády a klepat jí na rameno, pochvalně se o něm vyjadřovat, nechat ji vyhrát v lyžařských přeborech ODS a mohli jste si v tomto státě dělat, co vás napadne, docela beztrestně.
A volný trh?
Ten tato hnida nikdy neviděla, nikdy pro něj ani nehnula prstem, pokud ovšem tím nemyslíme převzetí státu mafiány, skutečnými hybateli dějin, proti kterým byl i Kellner docela obyčejným žebrákem.
Nikdo víc neztělesňuje mravní marasmus, do kterého jsme zapadli, jenž si nijak nezadá s marasmem komunistickým než naše hnida, která měla ostatně vždy ke komunistům blízko, ostatně byla jejich nomenklaturním kádrem.
Jako důkaz pravdivosti svých slov mohu posloužit já sám!
Vždyť co jsem já, taky jen příživník jako naše hnida, stejný tlučhuba, žvanil a nic víc!
Kde je ta svoboda, za kterou bojujeme?
Kolik jsme té svobody skutečně vybojovali svým žvaněním?
Všechny ty stohy knih, které naše hnida napsala, jsou jen mlácením prázdné sebestředné slámy, ještě prázdnější a ještě sebestřednějším než v knihách profesora Halíka!
A teď se tato hnida dožívá osmdesáti let, aby byla k smíchu ještě víc než kdy jindy, stojí-li v našem čele právě takoví lidé jako naše hnida, pak musíme být zákonitě tam, kde jsme, totiž v naprosté prdeli!“
Poslední slovo vykřikl Ladislav J. nahlas a to ho probudilo, zbroceného ledovým potem a kdo by nebyl zbrocený ledovým potem po takovém děsivém snu?
Ladislav J. v pudu sebezáchovy sáhl do kapsy trenýrek a vytáhl z něho kus papíru, kde měl sepsán projev na oslavu.
„Uff, byl to jen sen!“ oddechl si, když četl text, jenž si připravil k projevu na oslavě, „po prezidentu Miloši Zemanovi je Václav Klaus naším druhým nejvýznamnějším prezidentem, stejně jako byl po Miloši Zemanovi druhou nejvýraznější osobností v Prognostickém ústavu, osobností, která už tehdy přesně predikovala, kde budeme za třicet let, osobností, ke které obdivně vzhlížely takové persony a kapacity jako například nestor německé ekonomie prof. Giersche z Kielu či vídeňský profesor Erich Fiedler, který dokonce staví Václava Klause nad Miloše Zemana, co se týče elitářské schopnosti soustředit se i ve značně ztížených podmínkách Pražského hradu zdevastovaného v devadesátých letech nepolitickou politikou Václava Havla...“
Ano, byl to jen sen. Ladislav J. se mohl s úlevou zvednout ze země a pokračovat v ochutnávce piv, aby se na oslavě osmdesátin posledního mohykána svobody čepovalo to nejlepší pivo, neměl čas se flákat, ten slavný den a ta slavná hodina se neúprosně blížila...
