Čiňte pokání, konec Václava Klause v politice se nezadržitělně blíží! Doufejme, že to soukromý sektor ve zdraví ustojí
Celý měsíc jsem tvrdě dřel, pracoval až do úmoru. Od brzkého rána, sotva se rozednilo, až do samotného soumraku sbíral jsem padaná jablka a vozil je do výkupu na dvoukoláku, který jsem si půjčil z tátova Institutu, Jakl si na nich vozí sudy s pivem.
Přísahám, že široko daleko nebylo jediného padaného jablíčka, ke kterému bych nezohnul, před kterým bych nepokleknul, a které bych neposbíral!
Ve výkupech si na moji fyzickou osobu brzy zvykli, neděsili se mne, mých názorů, ani mých padaných jablíček.
„Vy nás ale zásobujete, pane Klaus! To už je dnes desátý metrák!“ plácali mne uznale po zádech.
Také obyčejní lidé mne brzy přijali za svého.
„Nechcete si u nás posbírat jablíčka?
Jsou panenský!
Letos se nám jich urodilo, že nevíme, co s nima. Hnijou tam na zemi, člověku to rve srdce, když to vidí. Ale už máme tolik moštu, že ho snad nevypijeme do konce života. Jen si je posbírejte, mladej pane, ať neshnijou bez užitku. Vždyť máte takový pěkný pytle, ty jsou jistě z brokátu!“ zvali mne k sobě na zahrady, abych si posbíral padaná jablka a chválili přitom moje pytle.
Pytle jsem měl opravdu pěkné. Pocházely ještě z mého prvního manželství a opravdu byly z brokátu. Nosil jsem si v nich svačinu do PORGu, protože byly pevné a hodně vydržely, což se potvrzovalo i teď, nikdo neměl tak pěkné a přitom spolehlivé pytle jako já, a stejně tak i provázky na zavazování.
„A provázky máte taky pěkný! Ty se hned taky samy nerozvážou, ani nepřetrhnou. Ty musej pocházet ještě z devetenáctýho století, ty ještě musej pamatovat Palackýho a jeho koncepci českých dějin! Kdepak, to se hned pozná, že jste normální!“ chválili lidé i moje provázky, které táta opravdu ukradl v Památníku českého písemnictví, když tam byl na dvoukoláku zavézt svoje knížky.
Lidé mne už z dálky poznávali, když jsem se vynořil na obzoru, tlače před sebou dvoukolák naložený pytli s padanými jablky, a už věděli, že se nemusí ničeho bát, že to není žádný předvoj uprchlíků z pohraničí, ale že to jsem já, a že vezu jablka do výkupu, abych tak symbolizuji letošní podzim v jeho skutečné, to jest nijak zfalšované podstatě.
Našli se ovšem i takoví lidé, kteří mé počínání ne zcela chápali, ačkoliv sotva může být něco pochopitelnějšího než sbírání padaných jablíček do výkupu.
To jsem sbíral padaná jablíčka u jakési okresky, opuštěné a rozbité.
A jak tak sbírám, už jsem měl plných asi jedenáct pytlů, zastaví najednou u mě auto.
Sbírám dál, jablek je na zemi hodně, ani nezvednu hlavu.
Ale z auta vyleze nějaká ženská a spráskne ruce: „Panebože, tak je to pravda! Máte to zapotřebí, tohleto, pane Klaus? Chápu, že dvě koruny za kilogram padaných jablek jsou hodně lákavé, ale i kdyby to bylo deset korun, vždyť jste poslanec!
A když dostanete příští rok ve volbách aspoň tři procenta, tak budou i peníze za hlasy!“
Přestanu sbírat a dopáleně vykřiknu: „Já od státu nic nechci! Ani korunu! Rozumíte? Hanbou bych se propadl, kdybych si vzal od státu jednu jedinou korunu!
Od Kellnera jo, ale od státu ne! Nikdy!“
„Vy jste se snad opravdu zbláznil, pane Klaus!“ spráskne ženská zase ruce, otočí se k autu a houkne do něj, „slyšel jsi, Bédo?
Nechce od státu ani korunu!“
„Nech ho bejt, vola! Co je nám do něj! Když je blbej, tak je blbej!“ ozve se z auta mužský hlas.
„Jablko padlo hodně daleko od stromu,“ povzdechne si žena, nastoupí zase do auta a odjede.
Musím se tomu smát.
Co takoví lidé o tom můžou vědět?
Co můžou vědět o tom, jaké to je, když přijedete navečer do výkupu s posledním dvoukolákem a tam vám řeknou: „Tak to máme, pane Klaus, za dnešek celkem dvanáct metráků a padesát tři kilo, takže vám dám třináct šest korunek, hezky z ručky do ručky nezdaněnejch!“
Nedá se slovy popsat, co pociťuji, když si ty peníze dávám do kapsy. Padaná jablka jsou zlatý důl a přitom se nemusím bát, že bych přišel o poctivost. Ty peníze mě hřejí a já se konečně cítím aspoň trochu užitečný, vždyť z padaných jablek se dá dělat spousta věcí, a co víc, ty peníze nejsou od státu!
Celý měsíc jsem dřel, pracoval do úmoru. Sbíral padaná jablíčka ze země, která je mojí rodnou hroudou. Za ten měsíc jsem mnohé pochopil, a mnohému se naučil, třeba tomu, jak naskládat na dvoukolák co nejvíce pytlů. Taky jsem nebývale zmužněl i vlastní děti si mne začaly vážit, už se za mne nestydí, neschovávají se přede mnou.
Tuhle v noci se dokonce za mnou tiše přikradl táta a dlouze se na mne díval. Ale já měl svoje peníze naštěstí dobře schované pod polštářem. Vím, že se mu v Institutu nevede zrovna nejlíp, že renta, kterou dostává, mu sotva stačí na vydržování Jakla a Vajgla, o Strejčkovi a těch dalších darmožroutech ani nemluvě, a že mu samotnému nezbývá už skoro nic.
Ale mohl sbírat jablka jako já, když už se papír nevykupuje a jeho knížky nechtějí nikde brát. Táta mě nakonec celého lehce, aby mne nevzbudil, prošacoval, ale našel jen stvrzenky od vykoupených jablek, to bych rád věděl, na co mu asi tak budou, opravdu bych to rád věděl...
