Na Andreje Babiše po letech prasklo, že spolupracoval s tajnou policií. Vsadil bych se, že nebýt velkého skartování u nás, tak by V. Havel dopadl podobně.
Na Havla si vzpomenu jen v den jeho úmrtí a to ještě jen jednou za sedm let.
„Zrůda, která se omluvila sudetským Němcům!
Kretén pěstovaný estébáky!
Rozbití Československa!
Lhář a zloděj!
Hulil jak trafika!“ není ta vzpomínka na člověka, z něhož jeho ubohost a malost sálala na míle daleko, dvakrát příjemná.
Popravdě řečeno, je mi z ní totálně blbě.
Naštěstí mám doma „Smrt v sametu“. Je to už salátové vydání, ale střežím ji jako oko v hlavě, bůhví, kdy se dočkáme dalšího vydání.
Asi až Českou televizi, Bakalův a Lukačovičův (seznam.cz, Novinky a Právo) donedávna všemocný popravčí mediální kolos a jeho odnože typu aktuálně(cz), vezmeme my slušní lidé čelním útokem a všechny ty parazity, včetně parazitů z neziskovek, dáme do nápravně výchovných táborů, ať tam konečně přičichnou k pořádné práci.
Ale milovaná „Smrt v sametu“ mi spolehlivě zvedne náladu, už jen díky hysterickému řevu frustrované pražské kavárny.
Stačí přečíst pár odstavců a havloidům začnou praskat hned žilky.
„Lup! Lup!“ zní ten praskot jako ta nejsladší hudba.
Jenže o tom, co se píše v této knize, Česká televize neinformuje, a dál se tváří, jako by Havel byl kdoví kdo.
A přitom to byl Arciďábel, Antikrist, kterého správně rozpoznal Petr Hájek, člověk, o kterém sám Kristus řekl: „A já ti pravím, Hájku, že ty jsi ten Petr a na té skále, tj., na tobě, zbuduji svoji církev, kterou ani brány pekelné, ani Havel nepřemůžou!
Dám ti, Hájku, klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto i v nebi. A co bude přijato na zemi, i kdyby to byl sám Babiš, bude přijato v nebi!“
Ano, že byl Havel Arciďábel, to víme, i bez České televize, kde každou neděli v OVM slouží havloidi černou mši, při níž se vysmívají Zemanovi, zříkají se Klause, šlapou na svatý obrázek Putina a přísahají věrnost Havlovi a Sorosovi.
A proto vlastně tento den, který nastává jednou za sedm let, mám, i přes tu nepříjemnou vzpomínku rád.
Pro ten hysterický řev frustrované pražské kavárny.
Předsmrtný řev mocných, kteří umírají na malomocenství, tu strašlivou nemoc havloidních hlupáků, kteří se považují za nadlidi.
Ale ať jen zdechnou, já se totiž chystám oslavit v klidu a pokoji každoroční zrození Jezulátka, jež zvítězí nad Antikristem, pardon, Havlem, a bude pást národy, které osvobodí z globálního otroctví, železnou berlou.
Však se také k Jezulátku každý den modlím: „Kéž by se prezidentovi opravdu podařilo odstřihnout nás od těch západních čučkařů, kteří jediní zjevně představují bezpečnostní riziko pro své spoluobčany!“
A to by v tom byl Havel, aby ta vroucí modlitba nebyla jednoho dne vyslyšena!
