Už mi ho není líto. Předsedy Rozumných

Jistě jste i vy potkali někdy člověka, kterého jste museli litovat. Ale pak najednou zničehonic lítost zmizela a vám ho už nebylo líto

            Bývalo mi ho kdysi fakt strašně líto, celé noci jsem proplakal lítostí nad ním, vlastně už v osmdesátých letech minulého století mi ho bylo líto pokaždé, když jsem slyšel Hvězdu.

            „Tolik se snaží a nic, pořád nic! Chudák, to si fakt nezaslouží,“ říkal jsem si po každých volbách, z nichž pan Hannig odcházel s výpraskem, na čemž jsme tratili ovšem i my všichni, jak jsem byl pevně přesvědčen, protože kdyby pan Hannig volby vyhrál, nastala by konečně u nás vytoužená vláda zdravého selského rozumu.

            „Péťo, ty to nesmíš vzdát!“ povzbuzoval jsem ho po těžkém K.O., které dostal v prezidentských volbách.

            Ale pak mi ho najednou přestalo být líto, ne už ho nelituji

            „Chtělo by to dospět, Péťo.

           Dospět a zmoudřet.

          Jinak v příštích volbách to bude zase katastrofa. Je potřeba dosahovat toho, na co dosáhnout lze.

             Ale s 0,09% a 39 preferenčních hlasů v koaličním a proto podvodném slepenci Aliance pro budoucnost toho moc není.

           A ne si dupat nohou jakou malý kluk, a do všeho kibicovat, dělat ze sebe nejchytřejšího,“ řekl jsem si po letošních volbách, veškerá lítost zmizela, prostě se vypařila jako závěrečné tóny Schubertovy nedokončené symfonie.

            Zdá se, že jsem konečné taky dostal rozum!