Popírat klíčovou roli kříže v procesu spásy člověka, znamená deformovat poselství evangelia a učení apoštolů vybraných pro církev samotným Ježíšem, a proto klíčovou roli kříže v procesu spásy člověka nepopírám
Navštívil mne dnes, v pátek, emeritní pražský arcibiskup. Nemluvili jsme však o jeho žalobě na jakéhosi divadelníka, kterou podal pro urážku své víry, a která u pozemského soudu neuspěla, mluvili jsme o důležitějších věcech.
„Nehleďte na to, že jsem emeritním pražským arcibiskupem. To všechno je jen vnější nátěr, docela bezcenný. Navykládal jsem se o Bohu a Ježíši Kristu, dost, abych sám dobře věděl, že to všechno jsou jen bohapusté řeči,“ pronesl na úvod emeritní pražský arcibiskup a kvapem pokračoval, „nevím, kdo mi vložil do hlavy právě tyto myšlenky.
Je to Bůh, nebo je to Ďábel?
Ale není to jedno, jestli Bůh, nebo Ďábel?
Nezáleží na tom ani trochu, vážený pane, to přece víte vy sám nejlíp!
Je zcela jedno, jestli je archanděl Gabriel skutečně archanděl, nebo jen čert!“
Poslední věta by jindy zněla značně rouhavě, ale tentokrát nemohlo být pochyb o tom, že je to jen pouhé konstatování holého faktu.
„Dejme tomu, že archanděl Gabriel může být stejně tak dobře i čert, ale co mi vlastně chcete říct?“ zeptal jsem.
„Chci vám, říct, že nás Ježíš nepřišel spasit, ale právě naopak!“
„Právě naopak?“ podivil jsem.
Emeritní arcibiskup vážně přikývl: „Ano, právě naopak! Ježíš nás vrhl rovnou do pekla.“
„Podívejme na to! To říkáte vy?“ musel jsem se usmát.
„Ano já, říkal jsem vám, abyste nehleděl na to kým jsem!“ řekl horlivě emeritní pražský arcibiskup a pokračoval, „Ježíš vzal na sebe všechny naše a tím učinil naši spásu zcela nezaslouženou!
Totiž vzal na sebe všechny naše hříchy a tím nás učinil vinnými ze svého ukřižování!
A já se vás ptám, můžeme být spaseni v rámci karmických zákonů tím, že jsme naše hříchy uvalili na někoho jiného!
To je přece ten největší hřích!
Chtěli jsme se takto vyhnout spravedlivému trestu, abychom tím potrestali sami sebe!
Naše spása je nezasloužená a každý, kdo tuto Ježíšovu oběť přijme, vrhá sám sebe do pekla!“
Emeritnímu pražskému arcibiskupovi plály vzrušením oči.
„No dobrá, ale co teď máme dělat?
Ježíš vzal na nás naše hříchy, to jest, v okamžiku svého ukřižování vzal na sebe všechny naše, v tu chvíli teprve budoucí hříchy, ale jak se máme proti tomu bránit?“ zeptal jsem se zcela logicky.
„Musíme si vzít svoje hříchy zpět! Vezmeme-li si svoje hříchy zpět, nebudeme už vinní Ježíšovým ukřižováním!“ divže nevykřikl emeritní pražský arcibiskup.
„No, to se lehko řekne, ale jak to udělat? Jak si vzít zpět své hříchy?“ chtěl jsem pochopitelně vědět.
„Tak, že se necháme ukřižovat! Necháme se ukřižovat jako Kristus! Cesta ke spáse vede jedině skrze kříž, ale ne Ježíšův, nýbrž vlastní, jen na něm na vlastním kříži budeme vykoupeni.
Proto jsem za vámi přišel. Abyste mne ukřižoval. Ukřižoval jako Krista. Tady jsou rezavé hřeby, tady je kladivo. Spasen není ten, kdo je zbaven svých hříchů, ale ten, kdo všechny svoje hříchy vezme ukřižováním na sebe, protože spasen může být jen Kristus!“ strkal mi pražský arcibiskup skutečně do rukou kladivo a hřeby, abych ho ukřižoval.
„Zbláznil jste se. Mám vás ukřižovat?“ ohradil jsem se.
„Prokážete mi tím nesmírné milosrdenství! Buďte té lásky, neodpírejte mi, prosím, spásu,“ sepjal ruce emeritní pražský arcibiskup.
„A Halík s tím souhlasí?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Halík o tom nic neví. Nepochopil by to!“ mávl rukou emeritní pražský arcibiskup.
„No, když jinak nedáte. Dejte to sem,“ vzal jsem si od emeritního pražského arcibiskupa kladivo a hřeby.
„Pravím ti, že ještě dnes budu v království u svého Otce! Pospěš si, prosím!“ zvolal emeritní pražský biskup a lehl si na kříž a toužebně roztáhl své ruce.
Takových lidí jako on je dnes spousta, jinak nedají, než abych je ukřižoval, ukřižoval ze samé nekonečné lásky k nim pro jejich spásu...
