Stejně jako Nohavicovi závidějí í ti, kteří nic neumějí. Ano, jsem hrdý na svého abstinujícího prezidenta
Je už nad Slunce jasné, že nechali jsme se svést v oněch smutných listopadových dnech roku devětaosmdesátého falešným prorokem, považujíce ho tehdy za svého Spasitele, za světlo svobodného světa, které jsme konečně, po mnoha letech temnoty, ovšemže jen domnělé, jak se nyní ukazuje, konečně spatřili.
Ano, oslepeni tímto světlem, jsme uvěřili tomu, že tento falešný prorok je ztělesněnou pravdou a láskou, jež konečně zvítězila nad lží a nenávistí, která se nám z duše protivila už jen proto, že jsme proti ní byli ta dlouhá léta zcela bezmocní, takže nám nezbývalo, než se jí jen bez odporu podvolovat, abychom si vůbec zachránili své holé životy.
Oslepeni tímto luciferským světlem, dosadili jsme tohoto proroka (a to i díky fatálnímu selhání komunistů, kteří při jeho první volbě zcela zapřeli svoji víru) na Hrad a kam jsme přijeli, tam jsme pyšně prohlašovali: „Náš prezident je Havel!“
Jak nás hřály, jak nás těšily závistivé pohledy všech!
Jak nás těšila dobře předstíraná vlídnost a přízeň mocných světovládců, již nás za to častovali zbytky ze svých hostin, takže jsme si mohli naivně myslet, že jsme jedni z nich, že i my držíme svůj prstík na tepu doby, že i my jediným kývnutím tohtoo prstíku můžeme nechat rozbombardovat celé země ve jménu humanity.
Mysleli jsme si tehdy, že zpíváme s anděly, avšak vyli jsme s vlky.
Falešný prorok se mezitím na Hradě činil. Nezahálel ani jednu jedinou sekundu, nechaje se čtyřikrát zvolit prezidentem, nikoliv však z vůle lidu, ale pouze hlasy těch, již se zaprodali Zlu, které podvodně nazývali demokracií a svobodou.
Rozséval zlo a nenávist, zatáhl naši zemi do těch nejodpornějších válečných dobrodružství, učinil z nás lokaje těch, kterým nikdy nešlo o Pravdu, protože Pravda by odhalila jejich skutečnou povahu a jejich skutečné cíle.
Odebrav se pak zaslouženě do pekla, nechal za sebou naši zemi mravně zdevastovanou nesrovnatelně víc, než ji snad mravně zdevastovali komunisté za čtyřicet let své vlády, učiniv naši kdysi po čertech tak krásnou zemi semeništěm toho nejodpornějšího zla, hájemstvím sluníček, rejdištěm kavárenským povalečů, dalajlamastickým dekadentním pařeništěm vítačů,jejichž názory jsou jedině správné.
A my?
My jsme jen tomu nečinně přihlíželi, odsuzovali jsme a pronásledovali těch pár statečných a odvážných lidí, kteří se nebáli hájit svobodu, to nejcennější, co člověk má, i v těchto temných časech toho nejkrutějšího pravdoláskařského teroru, považujíce, jsouce uhranuti falešným prorokem zlo za dobro, a dobro, to skutečné dobro, za zlo...
Ale skutečná pravda a skutečná láska přece jen nakonec zvítězí nad skutečnou lží a nenávistí!
Nu, zdá se, že nyní konečně začínáme definitivně procitat z onoho tupého a mrákotného umělého spánku, do něhož jsme byli uvedeni tímto falešným prorokem.
Procitáme a s neskrývaným úděsem se díváme, jaká zvěrstva jsme to v uplynulých letech páchali, jakým nehorázným svinstvům jsme se propůjčovali, jenom abychom mohli zůstat ve falešném západním ráji, do kterého nás přivedl falešný prorok a který ve skutečnosti není než jen tou nejzvrhlejší totalitou, nejkrvavější diktaturou, pro kterou je největším nepřítelem Pravda a vlastní názor.
„Pryč odtud! Pryč odtud!“ voláme zděšeně, nechtějíce s tím mít už nic společného, protože jsme přesto všechno zůstali přece jen čestnými a poctivými lidmi, to jen obludný spánek zastřel nám smysly a vědomí.
Ne, my už nejsme těmi poddajnými otroky bez vlastní vůle, kteří byli Západem zneužívání pro tu nejodpornější špinavou práci, abychom však byli pro Západ pořád jen póvlem, který si nezaslouží víc jak třetinovou mzdu v montovnách.
My už jsme procitli a, jsouce opět bdícími, už dokážeme rozeznat pravdu od věčné lži, kterou nás krmí prodejná média.
Dvacet osm let jsme promarnili, svedeni falešným prorokem, přivedeni jím do říše Zla.
Ale my jsme, díky bohu, Češi, my se nevzdáváme!
Chtěli jste nás zotročit, chtěli jste nás zlikvidovat, rozpustit jako kapku v moři imigrantů, kterými jste chtěli zaplavit naši vlast, chtěli jste nás odříznout od našich kořenů, chtěli jste nás naložit do lihu a učinit z nás jen muzejní exponáty, nad kterými se vám, novým, pokrokovým a uvědomělým lidem, bude křivit obličej zhnusením v hodinách multikulturní výchovy.
Ale my jsme už opět těmi, kým jsme vždy byli!
Nepoddajnými a vzpurnými, za všech okolností rebelujícími Švejky, kteří vědí, kde je jejich skutečné místo v dějinách, kteří vědí, že od vás nemohou čekat nic dobrého, že vaše podaná ruka jsou ve skutečnosti jen železa, do kterých se máme chytit.
Byli-li jsme v nejhorších chvílích naši existence, v těžkém tom poblouznění, pyšní na svého prezidenta, falešného proroka, chválili jsme se jím všude ve vašem prohnilém světě, jsouce zbaveni vlastní vůle, jsme na svého prezidenta hrdí a pyšní i teď.
Ano, hrdě již a bez jakéhokoliv studu říkáme: „Náš prezident je Antihavel!“
Antihavel, jenž kráčí a bude kráčet v našem čele, který nás vyvede z bruselského zajetí, který nám vrátí naši důstojnost, který učiní náš národ opět světovým v skutečném smyslu toho slova, protože my už nebudeme nikomu poklonkovat, nebudeme se zaprodávat, nebudeme sloužit modlám, kterými Západ nahradil skutečné hodnoty.
Jsme hrdí na svého prezidenta, kterého nám může celý Západ, včetně blbé Ukrajiny, jen závidět, prezidenta, kterého se bojí všichni ti státníci a diktátoři, kteří nemají čisté svědomí, neboť tento prezident je skutečnou morální autoritou.
Kruh se uzavírá. Antihavel se stává postrachem všech západních neomarxistických diktatur, v nichž vlády nechávají surově mlátit policií vlastní lid. Opět jsme, my Češi, svědomím veškerého lidstva.
„Ať žije Antihavel, Antihavel na Hrad a nikdy jinak!“ voláme radostně a radost ta nezná mezí, vždyť je to radost největší, radost věčného deliria!
