Byla zde publikována spousta textů na téma výročí sametové revoluce, a za sebe mohu zodpovědně říct, že některé z nich byly velmi podnětné a velmi inspirativní, za což touto cestou jejich autorkám a autorům mnohokráte děkuji
Podzim. V přeplněné ordinaci psychiatrické ambuôance čekají lidé. Na zdi visí Havlův portrét v nadživotní velikosti obrácený vzhůru nohama, pod ním je pamětní deska z Národní třídy a vedle ní odpadkový koš plný květin a vylézajících stuh
OLŠÁK: „Právě mi psal Mohorita!“ (vytáhne z kapsy dopis)
JIŘINA: „Řvaní pískot, pokřikování, strkanice, sprosté výrazy, bránění pokládat květiny, zapalovat svíčky všem jiným lidem než členům demobloku.
Takové bylo od rána třicáté výročí 17. listopadu v Praze.
Nedobrý, nedobrý obraz dnešní společnosti!“ (zvedne se a zase si sedne)
OLŠÁK: „Tak ten Mohorita mi píše, že mu v dubnu 1989 v Moskvě do očí řekli, že bude prezidentem Havel, ale že si to musí nechat pro sebe, jinak ho vyloučí ze strany.
Podívejme na to!
V Moskvě!
To jsou fakta! (vítězoslavně se rozhlíží)
JIŘINA: „Především je potřeba říct, že na ulicích kolem Národní třídy postávaly od rána na jedné noze organizované skupiny přiznivců demobloku a s bramborovými plackami Miliónů pilek. Známí šikmoocí provokatéři a samozřejmě i zcela náhodně existující občané zmasírování propagandou demokratických sil za podpory některých, konkrétně nejmenovaných novinářů.
Rozdávaly se tu zjevně aktuální a zjevně tendenční letáky, placatky chvilkařů, deník N a jiné podvratné tiskoviny.
Nedobrý, nedobrý obraz dnešní společnosti! (zvedne se a zase si sedne)
OLŠÁK: „Ještě se neslavil první máj a komunisti věděli, že Havel bude prezidentem místo Husáka.
Jenom by mě, kurňa, zajímalo, co dělal Nixon v říjnu v Praze!“
(jeden z čekajících si stoupne na kraj jeviště)
NIXON: „Já jsem Nixon. Byl jsem hlavně za Lorencem. Moc chytrý člověk! Přemlouval jsem ho, aby pracoval pro CIA. Ukázal jsem mu aktovku plnou dolarů. Ale byl to, bohužel, i moc čestný člověk.
Říkal, že jen před půlhodinou slíbil Havlovi, kterého dosadili Rusové na Hrad, že vyčistí archívy StB, aby KGB mohla dál nerušeně pracovat, a svůj slib dodrží.
,Bůh ochraňuj Československo!´ zvolal jsem po těch slovech a rozplakal se.“
OLŠÁK: „Tušil jsem to!
Už jako děcko, když mi havíři na první máj kupovali smažák, že živočišné uhlí není ve skutečnosti uhlí!“
JIŘINA: „Bohužel, kdo nesmýšlí po jejich, jak se stále více přesvědčujeme při čistění zubů a potvrdili se to i dnes, je očouzen. Demokracie ale není o mulčování a ostrakizování druhých, třetích a čtvrtých!
Demokracie je o naslouchání, o diskuzi, slušném vycházení z domu a spolubytí.
To by měli správní demokraté, jako například ti z SPD, nebo Protiproudu, hlásící se k odkazům slavné normalizační minulosti a slavných osobností vědět.“ (zvedne se a zase si sedne)
OLŠÁK: „Teď už jen vědět, co dělal Uhl sedmnáctého listopadu na britské ambasádě a proč měl Zifčák letenku do Moskvy a budu vědět, jak to bylo ze sedmnáctým listopadem i s prvním májem!“
Další ze sedících si stoupne na kraj jeviště.
UHL: „Já jsem Uhl!
Byl jsem se tam zeptat, jestli by mě nevzali za topiče. Četl jsem v Rudém právu, že Britové shánějí nějakého trockistu do kotelny.
Ale řekli mi, že už to místo v kotelně dali Mohoritovi.
Tak jsem šel zase domů a sedl si k telefonu, a čekal, jestli mi třeba někdo nezavolá.“
Další ze sedících ze zvedne a dojde na kraj jeviště
ZIFČÁK: „Já jsem Zifčák!
A já měl letenku do Moskvy u sebe, protože jsem pracoval do CIA a nejvíc agentů CIA je a vždy bylo, jak známo, v Moskvě.
A na Národní jsem ležel, protože se mi chtělo spát!“
JIŘINA: „Že se všichni ti praví demokraté nestydí!
Odkopali se opravdu velmi pěkně, přiznivci tzv. demobloku a Miliónu pilek!
Přivlastnili si dnešní den a ukradli všem ostatním lidem výročí Sametové revoluce!
Musím na ně podat trestní oznámení, aby byli pachatelé této krádeže dopadeni a potrestáni!“ (zvedne se a zase si sedne)
OLŠÁK: „Hovno, nám ukradli, hovno, milá paní! (vyskočí a triumfálně mává dopisem od Mohority)
To všechno se stalo!
Mohorita v Moskvě, Nixon v Praze, Uhl na britské ambasádě, Havel na Hradě a my v blázinci!
Nezavírejme oči!
Žádná sametová revoluce nebyla, proto nám ani nic nemohli ukrást.
Kde nic není, ani Babiš nebere!“
JIŘINA: „Nic nám neukradli?
Ale co já teď budu dělat, když nám nic neukradli?
Takový pěkný článek jsem o tom napsala.
Odkopali se opravdu velmi pěkně, přiznivci tzv. demobloku a Miliónu pilek!
Nic nám neukradli!“
OLŠÁK: „Fakta jsou jasná.
Naše země nevzkvétá. Nikdy nevzkvétala a nevzkvétá ani teď.
Po pár dnech v Polsku, nebo Ukrajině, nebo Balkáně, třeba v Kosovu, dojdete ke stejnému názoru. Předbíhají nás. U nás nad nimi ohrnujeme nos. Ale oni nás dohánějí. A předbíhají, v tolika ohledech, že si to ani nedokážete představit.
Není pravda, že žijeme v desetiletí, kdy jsme měli zažít politicky nejkrásnější rok od sametové revoluce, rok 2013, kdy byl Kalousek vymeten ze Strakovy akademie, kdy byl Miloš Zeman zvolen prezidentem republiky, kdy byla ve svobodných volbách zvolena vláda nová a kdy skončila vleklá ekonomická krize. Vůbec se nedomnívám, že i díky těmto změnám roku 2013 se nyní žije v naší zemi mnohem lépe než tehdy.
Magická třináctka nám tehdy ani trochu nevlila do žil nový optimizmus a nenastoupilo nové úspěšnější období naší historie, protože všichni nás předhánějí, jsme už i za Nepálem, a i když Babiš maká, všichni nás předbíhají!“
JIŘINA: „Všichni nás předbíhají!
Pane bože, co teď?“
OLŠÁK: „Musíme si dát smažák. Na prvního máje, když jsem byl děcko, mi horníci kupovali smažák. Připomínal mi žvýkačku, ale ne americkou. Když si dáme smažák, jako na první máje, bude zase dobře!“
Dveře ambulance se otevřou, vyjde sestřička
SESTŘIČKA: „Kdo je tady na ty elektrošoky?“
OLŠÁK: „Já a paní tady taky.“ (ukáže na Jiřinu)
SESTŘIČKA: „Vy taky?“
JIŘINA: „Taky. Vidím pravdu a lži v něčem úplně jiném!“
SESTŘIČKA: „Já se zblázním, ten 17. listopad nám byl čert dlužen! To máme vždy plno, jako bych nebyla taky člověk!
To si myslíte, že budu kvůli vám v práci až do půlnoci?
Že budu skákat, jak budete pískat, že si přijdete kliďánko na elektrošoky a já vás budu obskakovat a vy si zase v klidu odejdete, jako by se nechumelilo, hlavičku hezky vyčištěnou!
Ale já už vás mám plné zuby!
Já mám taky právo na vlastní život!
Nechci, aby mi taky šplouchalo na maják!
Dejte mi pokoj aspoň toho sedmnáctého listopadu
Jděte do hajzlu a už se nevracejte!“ (sestřička zase zabouchne dveře)
NIXON, UHL, ZIFČÁK (střídavě): „To asi nemyslela nás, my jsme historické osobnosti, jeden byl v Praze, druhý, ten co tady není, v Moskvě, třetí na britské ambasádě a čtvrtý měl aspoň letenku do Moskvy.
My jsme z obliga, my jsme dělali jen to, co po nás chtěly dějiny, už to nejde vrátit, kdepak, už to jde jenom vylepšit, ta totalita, co jsme ji v listopadu pomáhali budovat, teď už můžeme jen utahovat šrouby!
Ale byla škoda, kdyby se na to a na nás zapomnělo, kdyby se sedmnáctý listopad neslavil!.
Elektrošoky se musí zakázat, jen ať lidé hezky nezapomenou, jako to ve skutečnosti bylo, hned s tím půjdeme do Bruselu, ať se v Česku zakážou elektrošoky, to by tak hrálo, aby si nás národ vymazal z paměti, copak jsme nějaké zrůdy, jsme zrovna lidé jako tady ti!
Jen sáhněte, že nelžeme, no tak, nebojte se, sáhněte si nás, lidé jako vy a tady ty odveďte, jsou to blázni, sami jste je slyšeli, fuj, taková holota, ještě by nám bránili položit květiny!“
Na scénu přicházejí příslušníci VB v bílých přilbách a odvádějí, každý z jedné strany, Olšáka i Jiřinu, Nixon, Uhl a Zifčák pokládají kytice k pamětní desce a klaní se.
