Trýzní hradní kamarila Miloše Zemana hladem, který už z toho blouzní?

Hladový člověk mluví ze všeho nejvíc o jídle. Třeba o tom, jak někdo snědl patnáct knedlíků, jako například pan prezident

            Jirka Ovčáček vypadal utrápeně.

            „Co je ti, Jirko? Vypadáš utrápeně a býval jsi dřív takový veselý chlapec, na rudých rtech hrál ti úsměv a tvůj smích byl srdečný jako pozdrav z Kábulu!“ zeptal jsem se Jirky Ovčáčka.

            „Ale pan prezident mi dělá starosti. Rmoutím se pro něj, rmoutím!“ povzdechl si Jirka Ovčáček.

            „Panebože, děje se něco s naším panem prezidentem? Tuhle jsem ho viděl v televizi a vypadal docela jako junák, i jiskru v oku měl jako nejušlechtilejší arabský plnokrevník!“ spráskl jsem ruce.

            „Dnes snědl na oběd patnáct knedlíků. Všichni jsme mu říkali, že ho bude bolet břicho, ale on si nedal říct. Že prý příště bude jíst až 28. října, to že mu donesou něco na jídlo vyznamenaní,“ zaštkal Jirka Ovčáček.

            „Bože, taková hanba! Prezident musí sníst najednou patnáct knedlíků!“ div jsem se hanbou nepropadl do země, a snad bych se byl i propadl, kdybych se nezachytil ušních boltců Jirky Ovčáčka, „ptám se, co je to za rodinu, že nedá své hlavě ani pořádně najíst?

            Kde je nějaká přátelská spolupráce mezi rodinou a Hradem?

            Co je to za první dámu, když pošle pana prezidenta hladového do práce, co je to za dceru, která mlčky tomu přihlíží?

            Panebože, patnáct knedlíků!“

            Nenacházel jsem slova, abych vyjádřil své rozhořčení.

            „Asi bude nutný zásah na ochranu pana prezidenta, aby nehladověl,“ řekl rozhodně Jirka Ovčáček.

            Objal jsem toho hodného hocha a srdečně mu děkoval: „Ano, rozhodný zásah! Děkuji ti jménem všeho našeho lidu, pan prezident nesmí už víc hladovět jako nějaká sprostá veš!“

            „Zajdu za Mynářem a přinutím ho, aby zabil prase! Má jich, sketa, plný Vladislavský sál a živí je jídlem z hradní kuchyně. Pak nemá mít pan prezident hlad!“ zaťal Jirka Ovčáček své obrovité pěsti.

            „Jdi, Jirko! Jitrnička, celá mísa jitrniček, určitě vrátí panu prezidentovi zdravou barvu!“ zvolal jsem a přestal Jirku objímat.

            Jirka se vydal rázným krokem za Mynářem, a mně se ulevilo. Už brzy se pan prezident zakousne do křupavého jelítka a nebude muset čekat až do 28. října, Mynář to prase určitě zabije, jinak ho totiž Jirka zostudí na Twiteru tak, že si od něj ani jeho vlastní prase kůrku nevezme, natož manželka!