Ve svém další rozhovoru nás Ladislav Větvička (viz jeho osobní rubrika) opět obšťastnil svými, už tisíckrát slyšenými třesky plesky
Koncem loňského roku strávil Ladislav V. velmi příjemné chvíle ve společnosti Martiny K. Žvatlali spolu o všem možném a výsledkem tohoto žvatlání a těchto příjemných chvil byl následující rozhovor.
Martina: „Přituhuje?“
Ladislav V.: „Přituhuje!
Tuhé je všechno!
I já jsem tuhý!
Tuhý jako tuha a tuha není diamant!“
Martina: „Ano, i ta nejtvrdší tuha je vlastně velmi měkká. Pojďme ale ke štvanicím.
Viděl jsi dnes nějakou vydařenou štvanici?“
Ladislav V.: „Viděl jsem dnes spoustu vydařených štvanic!
A těch profilů, co je likvidováno!
Těch jsou tisíce!
Není profil, není problém, protože lidé, to jsou už dnes jen profily. Odstraníš profil a odstraníš člověka!
A ústava přitom garantuje právo facebookový profil, podle ní má každý právo na facebookový profil.
Třeba naposled, abych byl konkrétní, zmizela Klára Samková do europarlamentu.“
Martina: „To je strašné! Do europarlamentu!
A tebe ještě nezlikvidovali?“
Ladislav V.: „Ne, vždy když mě chtějí zlikvidovat, tak se schovám pod postel a oni odejdou s nepořízenou.
,Utekl do Ammanu, to je jisté, a schoval se v nějaké kavárně.
Musíme hledat tam!´ myslí, že jsem utekl do Ammanu a běží mě tam hledat.
No a já vylezu z pod postele a píšu dál.“
Martina: „To je skvělé! Schovat se pod postel!
Ale co za tím vším stojí?
Víš to?“
Ladislav V.: „Samozřejmě, že to vím.
Je to mlha!“
Martina: „Mlha?“
Ladislav V.: „Ano, mlha. Když se teď podíváme ven, je tam mlha!
Chápeš, bavíme se spolu, je konec roku, mladý Babiš je ve Švajcu, místo toho, aby byl na Krymu, a venku je mlha!“
Martina: „Myslím, že chápu. Multikulturní socialismus. Kalergi. Franfurktská škola. Uhodla jsem?“
Ladislav V.: „Uhodla jsi. Já už to vím pět roků.“
Martina: „Ty brďo, pět roků!“
Ladislav V.: „Dnes už obsadili všechny silové instituce, včetně státní veterinární správy. Jsou tam, prstem na ně můžu ukázat.
Víš, chtějí ovládnout naše myšlení. To je ten rozdíl. Když ti to všechno vykládám já, nechci vůbec ovládnout tvé myšlení. Nechci, aby sis myslela, že nás ovládají multikulturní socialisté. Jenže oni naše myšleni chtějí ovládnout. Chtějí, abychom si mysleli, že nejsme my, ale oni.“
Martina: „To je hrozné, že chtějí ovládnout naše svobodné myšlení! Zrovna včera jsem se dívala do zrcadla a říkala si: ,Chválabohu, ještě mám svobodné myšlení!´
Ale co novináři?“
Ladislav V.: „Novináři jsou otroci. Píšou to, co po nich chtějí jejich zaměstnavatelé. Uvedu příklad. Byl jsem v Rukojmím na návštěvě za kamarádem Břeťou.
Sedíme, plkáme, když v tom přijde za Břeťou zaměstnavatel a řekne mu: ,Napiš, že Kalousek je nenažraná svině, která se drží koryta!´
Čekám, že to Břéťa odmítne, přece nebude psát, co po něm chce zaměstnavatel.
Jenže Břeťa začne opravdu psát, že Kalousek je nenažraná svině!
,Ty píšeš, co chce po tobě zaměstnavatel?’ divím se.
,Co mi zbývá?
Já jsem jen otrok!
Přece nepůjdu k lopatě, to radši napíšu, že Kalousek je nenažraná svině!´ pokrčil ten nebožák rameny.
A když to tak vypadá v Rukojmím, jak to pak může vypadat v Parlamentních listech!?“
Martina: „To je opravdu velmi smutné.
Psát pro pár kaček, že Kalousek je nenažraná svině, abychom si mysleli, že Kalousek je opravdu nenažraná svině.
Ladislav V.: „Ano, to je velmi smutné.
Nebo si vezmi mladé lidi mezi dvaceti a třiceti pěti lety.“
Martina: „Povídej. Jsem jedno ucho.“
Ladislav V.: „O této generaci se říká, že je to internetová generace. Ale to je manipulativní lež. Ve skutečnosti tito mladí lidé nedělají nic jiného, než jen sedí u České televize, nebo dokonce poslouchají Český rozhlas.
A teď si představ, že v České televizi běží ruský seriál o Velké vlastenecké válce, který těmto mladým lidem pořád dokola vtlouká, že bitvu u Stalingradu vyhráli Rusové!“
Martina: „To jsi mě možná ani neměl říkat. Teď nebudu kvůli tomu spát.
Ale teď mi řekni, jak by vlastně měl svět správně vypadat?“
Ladislav V.: „Měl by vypadat úplně jinak, než vypadá teď, měl by vypadat mnohem líp.“
Martina: „To znamená, že bychom měli úplně jinak vypadat i my.“
Ladislav V.: „My bychom měli taky vypadat úplně jinak, měli bychom vypadat mnohem, líp.“
Martina: „Tvá závěrečná slova mě naplňují optimismem.
Láďo, děkuji ti, že jsme se aspoň malinkatou chvilinku mohli dívat na svět, který by měl vypadat úplně jinak, tvýma očima.“
Ladislav V.: „Já děkuji tobě. Víš, to co jsi dnes slyšela, jsem neříkal poprvé, ale po sto poprvé. Nebýt tebe, musel bych to vykládat někomu jinému, úplně cizímu člověku. Jeho tvář bych neznal a jeho jméno taky ne. Určitě by měl falešné vousy i falešné profily, spoustu falešných profilů.
Bojím se takových lidí ještě víc než havířů, co právě sfárali, bojím se jich víc než vlastního smazání!“
Tak spolu na sklonku loňského roku rozmlouvali Ladislav V. a Martina K. A bdělí cenzoři skutečně nespali. Záhy na to opravdu vymazali starý rok jako by ten nikdy ve skutečnosti neexistoval ani trochu.
