Jako jeden muž a jako na povel naběhli trollové ze zdejších hnojů a žump na značky, aby opět předvedli svoje nacvičené spartakiádní skladby, chybějí už jen pánové -tvička a -žička. Kde se nám loudají?
Na schodech se ozvalo známě funění a opravdu zanedlouho do místnosti veplul napřed nádherný knír protkaný zbytky pivní pěny a za ním i jeho majitel, Radomír D.
„Jejda, toto lechtá, hihi!“ neubránil jsem se smíchu, protože knír, s nímž jsem měl právě tu čest, byl na lechtání jako stvořený, a pak se zeptal jeho majitele, „tak mi co nesete, zase pravdu?“
„Pravdu,“ přikývl Radomír D. a jen co rozvalil na gauči pro návštěvy pokračoval, „všiml jste si, že my, čeští vlastenci, máme toho velmi společného s radikálními islamisty?“
„Jak vás, prosím vás, něco takového mohlo napadnout?“ spráskl jsem ruce nad tím nesmyslem.
Ale pan Radomír D. si to nenechal vymluvit: „Je to tak, jak říkám! Všimněte si, že i pro nás, stejně jako pro islamisty, je Západ Satanem, zdrojem veškerého zla, které musí být za každou cenu zničeno. Jako prošli islámští teroristé radikalizací, prošli jsme toutéž radikalizací prostřednictvím informací na internetu. Nenávidíme Západ stejně tak jako každý muslim, a stejně tak vedeme proti Západu svatou válku.
A teď jsme už i schopni a ochotni obhajovat terorismus stejně jako muslimové, vždyť mnozí z nás, českých vlastenců, ne-li všichni, považují výbuchy ve Vrběticích toliko za obranu Ruska před NATO, ani trochu nejsme ochotni připustit, že je Rusko ve své nynější podobě stejně tak teroristickým státem jako USA, zkrátka a dobře máme vymyté mozky stejně tak jako islamisté.“
Zadíval jsem se zkoumavě na Radomíra D. a musel jsem mu vskutku dát za pravdu.
„Nu, zdá se, že máte skutečně vymytý mozek,“ přikývnul jsem.
„Já jsem na tom ještě relativně dobře, i když mám vymytý mozek, pořád ještě můžu myslet knírem,“ mávl rukou Radomír D. a dodal, „ale vezměte si třeba takového Vladimíra Š., ten je na tom ještě hůř než já.“
„Nu, je faktem, že ten asi už opravdu nemá čím myslet, protože nemá ani ten knír,“ musel jsem s Radomírem D. souhlasit.
„Jo, Vladimír Š., to už je totální zoufalství, a hned vám to dokážu, protože důkazy proto jsou na internetu a tedy to musí být pravda,“ pokýval smutně Radomír D., svým knírem.
„Povídejte, jsem jedno velké ucho!“ povzbudil jsem Radomíra D., aby se neostýchal, a sdělil mi, co zjistil na internetu.
„Dnes se mnoho píše na internetu o Vrběticích. My, čeští vlastenci samozřejmě nevěříme, že to udělali Rusové, my to totiž stoprocentně víme, že neudělali Rusové, protože ani ničemu jinému nevěříme, že jedině Rusko spasí svět a porazí západního Antikrista ve spojení s Islámským státem.
A tak pan Vladimír Š. napsal v diskuzi pod jedním článkem o Vrběticích, jak mu přikazuje naše vlastenecko-muslimská víra, následující: ,A ještě něco. Markétka Pekari Adamová neváhala, a nasadila svatozář -dvěma nevinným obětem-, které tam sice před těmi léty kradly, nebo alespoň neoprávněně a neodborně nakládaly s municí.‘
Řekněte sám, není to už totální zoufalství?
Ti, lidé co tam zahynuli, to přece nebyli zloději, kteří tam kradli munici, ale zkušení zaměstnanci nájemce skladu, ale Vladimír Š. z nich nejenže neváhá udělat diletanty, kteří neumějí nakládat s municí, ale rovnou zloděje, kteří ve skladu munice kradli a proto to nejsou žádné oběti, nýbrž rovnou viníci.
A víte, co ten nebožák napsal, když byl na to upozorněn?
Napsal: ,Zaměstnanec a zloděj, to se přece nevylučuje. To, že nakládali s municí tak, že vybuchla, jim nepřidá.‘
To už není totální zoufalství, to už je totální hyenismus, to by měl říct do očí pozůstalým.
Tak vidíte sám, kam jsme my, čeští vlastenci, schopni až zajít při obhajobě neobhajitelného, jak se radujeme ze smrti každého fašisty, jako se islamisté radují se smrti každého nevěřícího, nedělá nám nejmenší problém urážet mrtvé, kteří zahynuli při výbuchu ve Vrběticích, jak oslavujeme jeho pachatele, stejně tak jako islamisté oslavují svoje teroristy a sebevražedné atentátníky.“
Musel jsem přiznat, že to, co předvedl pan Vladimír Š., je opravdu totální zoufalství.
Ale protože mi Radomíra D. bylo líto, už pro jeho nádherný knír a pivní pěnu v něm vetkanou, tak jsem mu povzbudivě řekl: „Ale zato jste vlastenci. Každý nemá to štěstí, že je vlastenec, že se nenechá opít rohlíkem.“
„Ano, to je jediné štěstí,“ přikývl Radomír D.
„A co Petřík? Ten zas musí dnes hystericky křičet,“ zeptal jsem se ještě na Petříka.
Ale Radomír D. už mi neodpověděl. Zdálo se, že je nad něčím hluboce zamyšlen, protože jeho knír poskakoval sem a tam a přitom mě lechtal, tak, že jsem se musel zase smát.
