Temno v duších, temno na ulicích

Bojíte se od mládí jsem chodit v noci sami dom? Necháváte se z plesů a tančíren důsledně doprovázet? Tak v tom případě určitě nejste čerti

            Ivan Karamazov se za těch dvacet let, co se s ním čert neviděl, příliš nezměnil. Vypadal pořád stejně, pořád nepracoval a pořád vracel Bohu vstupenku do světa.

            Už se docela setmělo. Ivan Karamazov hleděl zamyšleně z okna do ulice, jež se už docela ztrácela v hustém temnu, rozpálené čelo přitisknuté k okenní tabuli, která byla naprasklá, protože u nás v Rusku je všechno tak nějak naprasklé, protože celé naše Rusko drží po kupě jen právě proto, že je naprasklé.

            „Temno v ulicích, temno v duši!“ uslyšel Ivan za svými zády známý hlas.

            „To jsi zase ty?“ zeptal se Ivan se zjevným zhnusením, aniž by otočil hlavu.

            „Já. Kdo jiný? Venku je temno, v duši taky. To víš, šetří se. Tam u nás se taky šetří!“ uchichtl se čert pohodlně rozvalený na pohovce.

            „Kdes byl tak dlouho? Dvacet let jsme se neviděli,“ zkřivila se Ivanovi tvář odporem.

            „Zlobíš se, že jsem tě nenavštívil? Štve tě, že jsem tě přehlížel, nepovažoval za hodna návštěvy, takového myslitele? Jenže já, hochu, nevěděl, kam dřív skočit! To víš, Bůh stvořil svět a od té doby odpočívá, nebo aspoň v Bibli se to píše. A tak je všechna práce na nás, na čertech. A máme toho čím dál víc. Dvacet let jsem neměl dovolenou, kamaráde!

            Dovedeš si to představit?

            Dvacet let!

            Ale teď jsem se vzbouřil, nelžu, fakt!

            Dupl jsem si nohou, buď mi dáte dovolenou, nebo se vám na tu otročinu vykašlu!

            A hned jak mi ji dali, běžel jsem za tebou!

            Máš radost, že mne zase vidíš?“ úlisně zašveholil čert.

            Po těchto slovech se Ivan prudce otočil. Ale jeho obličej nebyl zamračený, jako tehdy před dvaceti lety, když hodil po čertovi sklenici čaje.

            Teď se Ivan na čerta usmíval.

            „Vlastně je dobře, že jsi přišel. Čekal jsem na tebe každý den. Vzpomínáš si na Aljošu, mého bratra? Když byl v klášteře, čekali tam všichni každý den, každou hodinu na příchod Krista. A já zrovna tak čekal na tvůj příchod. Věděl jsem, že přijdeš, že musíš přijít. Dnes mě bolí příšerně hlava, kdybys nepřišel ani dnes, přestal bych snad v tebe věřit,“ řekl Ivan div ne radostně, ale pak zvážněl, „je tam u vás, odkud přicházíš, Bůh?“

            Ivan se horečnatě vpil čertu pohledem do obličeje.

            „Ale Bůh přece není! To víš sám nejlíp, hehe!“ rozesmál se čert.

            Ale Ivana čertův smích nepopudil.

            „Ano, Bůh není,“ přikývl Ivan a chvatně dodal, „Bůh není, a proto musí být tam u vás!“

            Po těchto slovech čert zvážněl: „Vidím, že jsi těch dvacet let, co jsme se neviděli, nezahálel. Máš pravdu, Bůh není, a proto musí být tam u nás, to je nádherná jezuitská kazuistika. Chceš mu něco?“

            „Tu máš. Dej mu to! Že mu to vracím!“ podal Ivan čertu vstupenku do tohoto světa.

            „To už tady přece jednou bylo. A jak dopadlo!“ řekl čert kupodivu bez jakékoliv ironie a přehodil si nohu přes nohu, „předám Mu to, jestli chceš. Ale jestli ti mohu radit, nakolik se jako čert v těchto věcech vyznám, nejlepší by bylo, kdyby ses mi hezky vyzpovídal. Ne, že bych dopředu nevěděl, co mi řekneš, ale nejde o mě, jde o tebe.

            Vyzpovídej se a uleví se ti. My, čerti, jsme dobří zpovědníci, mnohem lepší než katoličtí faráři.

            A víš proč, protože udělujeme rozhřešení bez pokání, hehe!

            Nám houby záleží, jestli v něco věříš, nebo ne, chceš rozhřešení, máš ho mít, jdi s pánembohem a hřeš ještě víc, hehe!“

            Čert se zase rozesmál. Ale nesmál se dlouho. Sám se přestal smát a podíval se zvědavě na Ivana.

            „Temno v duši, temno na ulici,“ řekl Ivan zamyšleně a pokračoval, „poslední dobou, řekl bych takové tři, nebo čtyři roky, se dívám každý večer na ulici. V ulici je, to se ví, tma, kde by se tam taky vzalo světlo?!

            Řekl bys možná, co mě na tom láká, co mě na tom přitahuje.

            Přitahuje mě na tom právě to temno!

            Je to totiž velmi účinné sebetrýznění, k němuž mám, jakožto ruský inteligent, neovladatelné sklony.

            Vidím temno na ulicích a mám i temno v duši!

            To je ten důvod, proč se dívám večer z okna, abych měl i temno v duši!

            A jak mám temno v duši, tak už nemá problém představit si nějakou učitelku češtiny.

            Víš, čerte, takovou učitelku češtiny, která se bojí chodit v noci sama domů, protože je tma, protože jsou na nebi hvězdy, tytéž nebi, které viděl i sám Kant, a nejen Kant, které vídal i Ježíš, ty hvězdy, pod kterými se modlil i v Getsemanech, zatímco apoštolové chrněli zpití jako naši mužici.

            Taková učitelka se bojí jít sama domů z plesů a tančíren, protože je všude tma.

            A jak si představuji tu nebohou vystrašenou učitelku, dostanu strašlivý vztek na Boha!

            Mám rozpálené čelo přitisknuté k okenní tabuli a proklínám Boha: ,Proč oddělil den od noci! Proč nenechal Slunce, aby věčně svítilo na obloze, aby ve světě, který stvořil, byl věčný den, aby se učitelka češtiny nemusela v noci bát jít sama domů?

            V takovém světě, kde z Boží vůle existuje temná noc, nechci existovat já!

            Boží Syn, Satan, Lucifer, tak miloval lidi, že se vzepřel Otci a přinesl lidem světlo.

            ,Už se nebudeš muset bát v noci domů, teď už bude věčný den!? utěšil Satan i nebohou učitelku češtiny.

            I byl na světě věčný den a v ulicích nebylo po temnu ani stopy a stejně tak byly i lidské duše plné světla!

            Ale co udělal Bůh Otec?

            Místo toho, aby se radoval, že se učitelka češtiny už v noci nebojí návratu z tančírny, svrhl svého Syna, Satana, Světlonoše do nejhlubší propasti, a zase oddělil den od noci jako tehdy, když stvořil tento svět.

            A nebohá učitelka češtiny se zase začala bát, zase ji začaly děsit hvězdy nad hlavou, zase ji začala děsit noc, kterou Bůh stvořil pro ty, kteří mají i temno v duši!

            Co udělala ta nevinná učitelka Bohu, že svrhl svého Syna Satana do nehlubší propasti, že vrátil do ulic noční temno?!

            Věřím, že ta učitelka češtiny je čistá a neposkvrněná bytost, a přece Bůh nepřipustil, aby v noci bylo světlo!

            Nechci žít ve světě, kde se čisté a neposkvrněné učitelky češtiny musejí v noci bát, protože je temno v ulicích i v lidských duších, vracím Bohu vstupenku do tohoto světa!?

            Takto proklínám Boha, každý večer, když vidím temno v ulicích, proklínám ho za to, že oddělil den od noci!

            Dej mu, prosím, moji vstupenku, že mu ji s díky vracím!“

            Ivan domluvil a oči mu chorobně žhnuly.

            „Já věděl, že si budeme rozumět, že najdeme, takříkajíc, shodu, společný průnik!“ luskl čert vesele prsty a jen to, že stále seděl na pohovce, nejspíše zabránilo tomu, aby Ivana nepoplácal po zádech, „vždyť ty mi úplně mluvíš z duše! Ty jsi teď právě posunul význam Bible! To se mi líbí!

            Bůh oddělil den od noci, i když to mohl samozřejmě zařídit tak, aby byl tady na světě věčný den!

            Bůh oddělil den od noci, protože tím něco sledoval, jde tedy o Boží záměr, aby v noci byla tma, třeba proto, že si živé bytosti, stvořené Bohem, potřebují odpočinout, nabrat takříkajíc nových sil. Ale tento Boží záměr, o kterém se jasně mluví v Bibli, nejvíce vadí někomu tak nevinnému a neposkvrněnému jako je učitelka češtiny, jež se bojí ve tmě, ač je ta znamením Boží moci, hehe!

            Temno v ulicích, temno v duších!

            A to nemluvím ani o tom, když jedeš takovým temným městem v autě a zahlédneš chodce na přechodu na poslední chvíli, hehe!

            Neříkal jsem ti, že já jsem ve skutečnosti ty!

            Tady máš důkaz, hehe!

            Nebo jsem to neříkal já, ale ty?

            Ale to je přece jedno, kdo to říkal,

            Kdybych byl Kristus, tak ti ukážu svoje rány a ty bys musel uvěřit všemu, co říkám, hehe!

A naopak taky, takový je to důkaz!“

            Čert se smál, ale tak nějak přátelsky.

            Ivan cítil, že mu příšerná bolest v hlavě polevuje, až se nakonec rozesmál taky: „Ano, máš pravdu! Já jsem ty, hehe!“

            Ivanův srdečný smích se rozléhal prázdným pokojem, do něhož naprasklým oknem pronikalo z ulice temno. Ale v Ivanově duši už temno nebylo, svítilo tam věčné světlo, zrovínka takové, jaké svítí před ikonami v každé spořádané ruské domácnosti.

            Ivan a čert jsou tak jedna a tatáž osoba.

            No, dobře, ale co je potom učitelka češtiny, která žaluje na Boha, že oddělil den od noci, za to, že naplnil ulice a naše ruské duše temnem?