Abych se přiznal, nějakým Dnem Země, natož nějakou Zemí nejsem vůbec posedlý. Místo nějaké pitomé oslavy to prostě někde zalomím a mám klid. Tak by měl vypadat ideální lidský život!
„Co děláš na Den Země?“ zeptal se Craig Sally.
„Ještě nevím. Asi si zajdu někam do pizzerie a dám si tu nejdražší pizzu. Nebo půjdu do mekáče,“ odpověděla mu Sally.
„Nechtěla bys přijít ke mně? Víš, muži jako já by na Den Země neměli být sami,“ řekl Craig jako by mimochodem.
„Dobře, Craigu, přijdu k tobě. Dopoledne budu uklízet přírodu, ale v jednu hodinu budu u tebe,“ slíbila Sally a svůj slib dodržela.
Craig ji, ještě celou zčervenalou od úklidu přírody, Sally uklízela park, kam se chodilo piknikovat, posadil do koženého křesla zády ke krbu. Sám si sedl do druhého křesla tak, aby viděl Sally přímo do tváře a načal láhev whisky.
Seděli a bavili se.
„Domnívám se, že vymýcení neštovic bylo chybou. Neštovice hrály významnou úlohu v udržení rovnováhy ekosystému. V každém případě by teď bylo méně muslimů,“ řekl najednou zamyšleně Craig a napil se whisky s plastového kelímku.
„Hm, to je dobré. Ale poslouchej tohle,“ řekla Sally a přimhouřila své zelené oči, „jediná dobrá technologie je žádná technologie. Technologie je daň, kterou uvaluje momentálně privilegovaný druh, člověk, na celý zbytek přírody.“
„To je taky dobré. Moc dobré,“ přikývl Craig, a obrátil do sebe zbytek whisky, „nechápu, jak jsem až do svých třiatřiceti let mohl pít whisky ze skla.
Plast je mnohem lepší.
Když rozbiješ sklenici, je všude spousta střepů, o které se můžeš pořezat.
Ale kelímek spálíš, prostě ho hodíš do krbu, a nezůstane po něm vůbec nic.
Vůbec nechápu, kdo vymýšlí ty hoaxy, že útroby mořských živočichů jsou plné plastů.
Neznám v naší ulici nikoho, kdo by nepálil plasty.
Ale víš, co mě teď napadlo, Sally?“
„Co, Craigu? Snad mě nechceš požádat o to, abych vysadila antikoncepci?“ přimhouřila Sally své zelené oči ještě víc.
„Ne, Sally, užívej si svoji antikoncepci klidně dál. Ale napadlo mě, když už slavíme ten Den země, svátek nenávisti k technicky vyspělému lidstvu, jehož konkurenční výhoda, myslím tím tzv. inteligenci, už jsme se o tom hodně krát bavili, Sally, se mění v nevýhodu, tedy, napadlo mě, že kolektivní potřeby ostatních živočišných druhů by měly dostat přednost před potřebami lidí,“ řekl Craig nalil si do plastového kelímku zbytek whisky.
„Myslíš třeba bakterií?“ zeptala se zvědavě Sally.
„Třeba,“ odtušil Craig mezi dvěma doušky whisky.
„Víš, Craigu, možná se mi budeš smát, že jsem hloupá.
Ale někdy mám pocit, že třeba právě bakterie jsou vrcholem evoluce, ne my lidé.
Vím, zní to hloupě, ale dnes je přece Den Země, dnes se můžou říkat hlouposti.
Chci říct, že čím toho organismus potřebuje k životu méně, tím je dokonalejší.
Bakterie nepotřebují k životu téměř nic.
Ale kolik toho k životu potřebujeme my lidé?
Bože, až se mi z toho točí hlava!
Potřebujeme dálnice, letiště, internet, intenzivní zemědělství, potřebujeme ropu, plyn, elektrickou energii, vakcíny proti neštovicím, abychom mohli žít aspoň trochu důstojně.
Ale baktérie?
I v té největší mořské hloubce najdeš bakterie!
Víš, Craigu, někdy si myslívám, že evoluce nevypadá jako strom, ale jako měňavka, nebo tak nějak.
Středem a jádrem života jsou bakterie, a z toho jádra vystřelují něco jako evoluční erupce, formy života, které nakrátko vzniknou a pak opět zaniknou, zmizí, zrovna jako erupce, ale jádro zůstane dál.
My vydrancujeme planetu, a zhebneme, zmizíme. Ale bakterie tady zůstanou, a kdo ví, možná je někdy vesmírný vítr přenese na nějakou jinou planetu a ony tam dál budou existovat, kdežto naše lidské duše budou kvílet v nějakém božím království...
Craigu, vždyť my vůbec nejsme stvořeni k obrazu božímu, my jsme jen evoluční zmetky, nepodarky!
Nezlobíš se, že jsem to řekla tak otevřeně?“
Craig se usmál: „Nezlobím se, vždyť je dnes Den Země.
Nenávidět lidstvo je povoleno.
Kdo jsme, odkud jdeme a kam?
Od úsvitu dějin k jejich soumraku?
Včera se mi porouchalo auto.
Šel jsem kousek pěšky. Já vím, jít pěšky, byla to blbost, vždyť jsem si přece mohl zavolat taxíka.
Kdybys viděla, kolik bordelu je v příkopech podél silnic!
Nu, ovšem bakterie, Sally, to je ono.
Každý člověk má v sobě dvě kila bakterií, jejichž genom se pořád mění.
Sally, vždyť my jsme taky jen bakterie!“
„Já věděla, že mě pochopíš, Craigu.
Jsi hodný.
Ale víš, co by mne zajímalo.
Co by mi na to řekla Ayn Randová.
Atlasova vzpoura, to je vlastně velmi směšná kniha.
Co myslíš?“
Ale Craig už nemyslel. Whisky ho zmohla natolik, že mu hlava klesla na hruď a plastový kelímek vypadl z ruky.
Craig měl pravdu, nerozbil se.
