Svobodu pro zlatého olympionika Davida Svobodu!

Tak jako byla komunistickému režimu nepohodlná Věra Čáslavská, tak je nynějšímu totalitnímu režimu nepohodlný zlatý olympionik D. Svoboda a to jen proto, že nahlas řekl, že Rusové nepatří do černých pytlů, ale na olympiádu!

Šli jsou dlouhou uličkou mezi dvěma řadami postelí, na kterých sténali zranění, někteří už umírali, někteří ještě bojovali o život a někteří, ale těch bylo málo, zdálo se, že už přežili.

„Tady je,“ řekl konečně MUDr. Pollert, když jsme se zastavili u postele, na které ležel muž s ovázanou rukou, skrz bělostný obvaz prosakovala rudá krev.

„Může mluvit?“ zeptal jsem se MUDr. Pollerta.

„Ano, může. Je to jen čistý průstřel ruky. Za měsíc se může zase vrátit na frontu,“ přikývl MUDr. Pollert a kvapně se vzdálil, protože mu z boje přivezli další várku raněných.

„Vy jste bojoval v trestním oddílu?“ zeptal jsem se zraněného.

„Ano, bojoval,“ přikývl muž a pokračoval, „byl jsem odsouzen k pěti a půl roku vězení za podněcování nenávisti. Ale když začala mobilizace, tak mě ani vězení neuchránilo. Vzali mě do trestního oddílu.

,Můžete smýt svou vinu krví. Když padnete v boji, bude se na vás pohlížet jako na nevinné,' řekla nám ministryně Černochová před odjezdem na frontu.

Ale zbraně nám do ruky nedali, že prý jsme zločinci. Dostali jsme jen polní lopatky a vycházkové polobotky, že je pro nás vojenských bot škoda. A pak nás hnali do útoku. Padali jsme v nepřátelské palbě jako mouchy, ale mně se podařilo doběhnout až k nepřátelský pozicím.“

V této chvíli jsem zraněné přerušil

„Proto jsem za vámi přišel. Abyste mi potvrdil, že David Svoboda padl jako hrdina, sloužil přece ve stejném družstvu jako vy,“ řekl jsem.

Zraněný přikývl: „Ano, byli jsme ve stejném družstvu, přežil jsem z něho jediný. Davida jsme měli všichni rádi. Byl to čestný a poctivý chlap, roky v Dukle, ve středisku vrcholového sportu ho zocelily, my jsme byli proti němu chcípáci.

K nepřátelským liniím jsme doběhli spolu. David na nic nečekal a zalehl vlastním tělem kulometnou střílnu. Před útokem jsme se o tom bavili.

,Když to dokážou ruští sportovci, sebeobětovat se pro vlast, proč bychom to nedokázali my?

Nejsme přece jen lokajové!

Nebýt ruských sportovců, tak bych nikdy olympiádu nevyhrál. Na ruských sportovcích mi vždy imponovala jejich nezlomná vůle po vítězství, jakou měli jen oni. Mnohému jsem se od nich naučil a to mě dovedlo až k olympijskému zlatu.

Neexistuje pro sportovce víc než olympijské zlato!

A když se teď ruští sportovci obětují pro svou vlast, mám je za to odsuzovat?

Ne, musím být jako oni, musím se taky obětovat!

Až nás zítra poženou na nepřátelské pozice, nenechám se poslat do týlu pro rum, jak účetní šikovatel Vaněk. Poběžím rovnou směrem k nepříteli a pokud doběhnu až k němu, tak vlastním tělem zalehnu kulometnou střílnu. Žádného Rusa nezabiju a přece nebudu zbabělec, dokážu, že jsem olympijské zlato vybojoval právem.'

A jak řekl, tak udělal.

Zalehl kulometnou střílnu, abych se já mohl s lopatkou v ruce vrhnout na nepřítele v boji muže proti muže. Ale já to stejně koupil. Do ruky. Zrovna do té, ve které jsem držel lopatku. Kdyby naši do večera nedobyli ruské pozice, tak bych zdechl. Nikdo by se pro mě neplazil, aby mě odtáhl. Pro nás, z trestního oddílu, se nikdo nebude plazit.

Ale svou vinu jsem smyl krví, už bych neměl jít zpátky do trestního oddílu. Mým snem je dostat se k tankistům.“

Zraněný umlkl a já se ho zeptal: „Takže můžete potvrdit, že David Svoboda padl jako hrdina?“

„Ano, to mohu potvrdit. Neuhnul ani o píď, do poslední chvíle šel za svým cílem, zrovna tak, jako by bojoval olympijské zlato,“ přikývl zraněný.

Víc jsem slyšet nepotřeboval a odešel za MUDr. Pollertem.

„Vy jste taky přece vyhrál olympijské zlato,“ řekl jsem mu, když se za hodinu vrátil od zraněných.

„Ano, vyhrál,“ přikývl MUDr. Pollert a dodal, „svinská tato útočná válka, co myslíte?“

„Ano, svinská. Ale útočné války už bývají takové, svinské,“ přikývl jsem a dodal, „už se těším, až bude zase mír a ruští sportovci budou bojovat o olympijské medaile. Nikdo víc si je nezaslouží než oni, když teď s nimi zacházíme jako s dobytkem, jako s někým méněcenným, jako s podlidmi.“

„Sami jsme podlidi,“ poznamenal zamyšleně MUDr. Pollert a dodal, „David je pro mě hrdina, skutečný hrdina. Jeho smrt je ale nesmyslná, jako celá tato válka. V míru bych léčil děti, tady moji zásluhou přežije jeden raněný z deseti.“

„Ale s olympiádou se to přece nedá srovnávat. Tam šlo přece o mnohem víc, tam se bojovalo mnohem tvrději,“ namítl jsem.

„To ano, zvlášť na divoké vodě, tam šlo pořád o život,“ přikývl MUDr. Pollert, načež nás ohlušil mohutný výbuch, to na jeden z provizorních operačních sálů dopadl dělostřelecký granát, nám se však nic nestalo, jen nás tlakové vlna srazil k širé ruské zemi, kterou jsme pošpinili naší krví a jejíž omamnou vůni jsme teď do sebe vdechovali jako etér při narkóze.