Svobodomyslní lidé by se měli upalovat na hranicích

Napsal jsem stovky a stovky článků o nacismu a rasismu. Ale teď ne, bo to kohosi nezajímá. Na blogování mě ještě pořád baví manipulace s lidmi. I když dělat si prču z primitivů nemusí být nakonec prča 

                Čekal jsem několik dní jistou návštěvu, sama se ohlásila prostřednictvím jasnozřivého snu.

            Stál jsem v tom snu na hranici, jež hořela tím, co je mylně označováno Duchem svatým, plamenem, kterým se svařují obrovské pekelné kotle.

Kol této hranice stál dav lidí, kterým tekly z úst zelené sliny, kdosi na mě z nich křičel: „Mýlíš se, Trčálku!

            Tento plamen mne celého strávil, sám nevím, jak jsem dokázal z tohoto snu ještě procitnout v té chvíli, když se mi zdálo, že už nejsem...

            A návštěva skutečně přišla.

            Stará a shrbená babka, hledící věčně do země, vypadající jako by utekla z LDN, a přesto v mnoha ohledech bujná jako ta nejvášnivější milenka.

Vyzula si gumové holínky, celé černé a řekla: „Vzala jsem si je, kdyby v noci, až se budu od tebe vracet, pršelo.“

            „V noci teď nějak často pršívá. Obloha se zacelí jako zhojená rána a začne z ní padat déšť. Dnes v noci ale pršet nebude, obloha bude jasná. Jako jsou všechny hvězdy od nás, jsme my vzdáleni od nich, vesmír je vícerychlostní a my nejsme v jeho jádru, jsme jen vzpomínkou na minulost, mrtvou a docela bezcennou,“ řekl jsem.

            „Můžu jít zpátky bosa, cítit na chodidlech šimrající dech mrtvých,“ usmála se.

            I já jsem se usmál: „Mrtvým je jedno, že jsou mrtví. Mrtví nepláčou nad tím, že jsou mrtví. Nechtějí být zase živí, natož věčně, to je jejich konkurenční výhoda.“

            „Já vím, proto jsem přišla, abych tě upálila. Jsi příliš svobodomyslný,“ ovinula kolem mne své kostnaté paže.

            „Po světě běhá spousta primitivů, kteří se považují za svobodomyslné jen proto, že nadávají na to či na ono, jako třeba Větvička, aby při jakémkoliv závanu skutečné svobody začali skučet a houfovat se do stáda. To jim ale nebrání, aby svým bezcenným a nicotným životům nevyčíslitelnou cenu jen proto, že se o sobě domnívají, že dokážou rozpoznat rizika. Jednou přečetli Orwella, a proto si osobují právo hledět na sebe jako na spravedlivé soudce zasvěcené do těch největších tajemství. Přitom jsou stejně tak ubozí, jako ti, které soudí, i oni nejsou než jen stádo.

            A jejich čtenářská gramotnost?

            Ech, škoda mluvit!

            Tuhle jsem schválně napsal ,Alláh či Hospodin’, ačkoliv je to tatáž osoba, a některý dobrák mi na to napsal, že nechápu rozdíl mezi islámem a křesťanstvím.

Bůhví, kde se se v lidech bere tolik blbosti,“ ušklíbl jsem se a dodal, „svoboda začíná tam, kde končí strach. Skutečná svoboda může být svobodou jen metafyzickou.

            Skutečně svobodní jsou jen mrtví, to co není, nemusí se podřizovat žádným zákonům. Bytí je synonymem nesvobody, jejím vyjádřením, zhmotněním.“

            „Proto jsem přišla, abych tě upálila.

Ať si lidé dál hnijí ve svých životech, ať se strachují, ať se bojí přiznat, že nejsou ničím než jen bezcenným odpadem na jedné blbé planetě, houfem červů, kteří budou v příští sekundě rozmáčknutí věčností, ať si o sobě mysleli sebevíce, že dokážou rozpoznat rizika, ať se sebevíce chvástali, že jsou svobodomyslní,“ přitiskla se ke mně, líbajíc mě, „vzkříšení je anihilací!

Popřením sebe sama!

Svobodomyslný není ten, kdo nadává na Brusel, či na evropské elity!

Svobodomyslný je ten, kdo popře sebe sama!“

To řkouc, hbitě si oholila všechny, podivuhodně průsvitné chlupy na svém stařeckém těle, a vystavěla z nich úhlednou hraničku, velkou tak akorát, abych mohl být na ni upálen jedině proto, že jsem svobodomyslný...

„Stojím dobře?“ zeptal jsem se, když už jsem stál na této hranici určené svobodomyslným lidem.

„Dobře, dobře na ní stojíš, můj zlatý hošíčku. Vždyť ses narodil, přišel na tento svět jen proto, abys takto skončil, abys vystoupil na nebe, kde není nic než jen bezbřehá svoboda nicoty,“ zavýskla vesele a z její duše, či co to bylo, vyšlehl plamen, od něhož vzňala se hranice.

Nu ovšem, ten plamen, který mne spaloval, tento Duch svatý, to nebylo nic než jen moje nenávist, kterou jsem odjakživa cítil ke všemu lidskému. Cítil proto, že i já jsem byl jen člověk, a nic nemůže ranit pyšnou duši než vědomí vlastní ubohosti a nicotnosti.

„Už jen chvilku a budeš svobodný, konečně svobodný, svobodný jako bůh, který je mrtvý, který se na všechno vysral a hlavně na lidi! To je prča!“ výskala babka, foukajíc do toho ohně, milosti plná, orodující za mne svou zubní protézou v hodině mé mystické, nanejvýš slastné smrti.