Nejsem jistě sám, kdo vkládá všechny své naděje do politických pracovníků Institutu Václava Klause, onoho zřídla, ze kterého již brzy opět až k samotnému nebi vytryskne mohutný pramen svobody
Ačkoliv sežrala inflace Jaklovi více jak dvacet procent jeho životních úspor, zůstal i nadále nepodvoleným a nezlomeným na svém svobodném duchu. Vzhlížel jsem k němu s obdivem skoro tak stejně velkým, s jakým jsem vzhlížel k Václavu Klausovi.
Ty chvíle, kdy jsem s Jaklem hovořil, kdy jsem naslouchal jeho slovům, patřily k těm nejcennějším v mém životě.
Sotva jsem si mohl přát lepšího učitele a mentálního kouče než tohoto neúnavného bojovníka za svobodu, jednoho z největších, jaký byl kdy zplozen mužem a ženou od konce doby ledové. Naše poslední setkání však nepatřilo k těm radostným, jako všechna setkání, když žák pochopí, že se jeho milovaný a vážený učitel mýlí.
A Jakl se mýlil, protože mi při našem posledním setkání řekl toto: „Brzy už budeme zase svobodní. Už na tom v Institutu Václava Klause pracujeme, dny nesvobody jsou již sečteny. Blížíme se do finále příprav naší speciální operace, která zase u nás zavede svobodu a nejen slova, ale svobodu všeobecnou, takovou, o jaké jsme dosud četli jen v dílech Václava Klause.
Už se nemůžu dočkat!
Dosud jsem byl svobodný, jen když jsem se napil piva. Čím víc piva jsem vypil, tím více jsem byl svobodný.
Zkuste něco zakázat člověku, který má v sobě permanentně deset piv jako já!
Takovému člověku nemůžete zakázat vůbec nic, takového člověka nemůžete nijak ovládat, takový člověk je svobodný, i když mu pouštíte v České televizi ty největší lži!
Ale co jiného mi zbývalo, než pít pivo, abych byl svobodný?
Narodil jsem se v komunismu, a když ten skončil, ocitl jsem se v další, nové havlovské totalitě. Byl jsem novému havlovskému režimu velmi nebezpečný, tak mě zavřeli. Seděl jsem deset let na Hradě, v nejpřísněji střeženém tuzemském žaláři.
Dokonce jsem se tam naučil hrát na housle. Hrál jsem na housle, a lidi mi posílali v košíku, který jsem spouštěl z okna, na svých vlasech lahváče, a když se podařilo, tak i petky. Z Hradu jsem se dostal sice ven na amnestii, ale jen do domácího vězení tam u nás v Institutu.
Ale chystáme útěk. Útěk na svobodu. Utečeme, já, Vajgl, Klaus z toho jejich zavšiveného baráku, máme totiž plán. Ale to už jsem říkal. A jak utečeme, tak zatočíme s cenzurou a vyhlásíme skutečně svobodné volby. Tentokrát už to nebude podvod jak v roce 1989!
Tentokrát přijde skutečná svoboda a já se ni těším.
Už nebudu muset pít to zasrané pivo, abych byl svobodný.
Ráno vstanu a neotevřu si lahváč!
Celý den se piva ani netknu, a přece budu svobodný!
Tak chutná svoboda, kámo!
A já se už nemůžu dočkat!
Už nám zbývá vykopat jen pár metrů podzemní chodby, kterou utečeme našim věznitelům z Institutu. Ta chodba ústí v Bohnicích, protože kdo ovládá blázince, ovládá i celý svět. To je náš plán. Obsadit všechny blázince, vyvěsit na ně české vlajky, aby byla svoboda.
Musíme to udělat dřív, než k nám Černochová pozve bratrskou pomoc z USA. A my to uděláme!
Už dnes v noci utečeme!
Utečeme, kamaráde, a prohlásíme Benešovy dekrety za nezrušitelné na věčné časy, Klaus nás povede.
Za ním půjdu já, za mnou Vajgl, a za Vajglem celý národ, protože Vajgl to v sobě prostě má.
Říkám ti, kámo, že ještě dnes budeš se mnou svobodný v království Václava Klause st…“
Jaklovi klesla hlava na stůl. Nedopitý půllitr vedle ní připomínal strážní věž, nebo maják, jenž svým světlem ukazuje opilým korábům cestu do bezpečného přístavu.
Bylo mi Jakla líto. Ne snad proto, že ležel hlavou na stole, na to byl zvyklý z Institutu.
Bylo mi ho líto, protože se mýlil
„Chudák, myslí si, že bude svobodný bez piva! Copak to jde? Svoboda bez piva není možná, i kdyby se opravdu nakrásně prokopali z Institutu Václava Klause do Bohnic,“ politoval jsem Jakla, dal ho stabilizované polohy a přikryl tibetskou vlajkou, aby mu nebyla zima, bůhví, co znamená ta bílá zasněžená hora pod tmavě modrým nebem!
