Schyluje se ke katastrofě, které sotva můžeme zabránit. Jediné, co nám zbývá a co můžeme, je jen bezmocně přihlížet
Po dvakráte v minulých dnech zahlédl jsem z auta senátora Polentu a sotva jsem si mohl nevšimnout ustaraného, ne-li rovnou zachmuřeného výrazu v jeho tváři. Velmi mne to znepokojilo, a když jsem dnes zahlédl z auta senátora Polentu potřetí, anžto má ve tváři opět tentýž ustaraný, ne-li rovnou zachmuřený výraz, neváhal jsem už ani sekundu.
Zaparkoval jsem na nejbližším možném místě a rozběhl se za ním. Štěstí mi přálo, neboť jsem jej dostihl zrovna v tu chvíli, kdy nastupoval do svého soukromého tryskáče. Neváhal jsem a vběhl za ním dovnitř, hned na to se dveře zavřely a tryskáč začal rolovat na startovací dráhu, ze které taky za okamžik vzlétl.
Když jsme byli dostatečně vysoko a bylo tedy zřejmé, že se start, tentokrát, povedl, ihned jsem na senátora (a ovšem taky miliardáře, to jsem zapomněl říct) Polentu uhodil.
„Zdáte se mi poslední dobou nějaký ustaraný, ne-li rovnou zachmuřený!
Snad to není proto, že se poručík Lukáš nedostal do Senátu, takže jste tam sám jako kůl v plotě mezi samými inteligenty, bez parťáka?“ zeptal jsem se.
„To už přebolelo,“ řekl senátor Polenta a dodal, „trápí mě něco jiného.“
„Co, hrome?
Klidně se mi svěřte!“ vyzval jsem senátora Polentu.
„Co mě trápí?“ zeptal se senátor Polenta a sám si i odpověděl, „trápí mne sucho.“
„Sucho?
Jaké sucho?“ nechápal jsem ani trochu, kam tím senátor Polenta míří.
„Jaké sucho?“ zopakoval senátor Polenta a pak dodal, „sucho, co je! To mě trápí!“
„Sucho, co je?“ zopakoval jsem já, ale pak mi to došlo, co chce senátor říct, „safra, safra, snad nechcete říct, že je sucho!?“
Senátor přikývl a řekl: „Blížíme se ke strašlivé katastrofě.“
„Katastrofě?“ zeptal jsem se, a v duchu si pomyslel, že se snad senátor Polenta zbláznil.
„Ano, katastrofě. Strašlivé katastrofě,“ přikývl senátor Polenta.
„Víte to určitě? Nemýlíte se snad?“ nedokázal jsem skrýt své pochybnosti.
„Ano, vím,“ přikývl senátor Polenta a pokračoval, „jak víte, skoupil jsem ve Velkých Karlovicích, které jsou z jedné své strany obkrouženy Vsackými Beskydami a z druhé své strany Javorníky, kde co a totálně to tam zkurvil. Ceny nemovitostí se mojí zásluhou zvedly tak, že si tam normální člověk, který by tam snad chtěl i žít, nic nekoupí. Není ovšem divu, když původní dřevěnice v lůně přírody se tam prodávají za tři a půl miliónu.
Zkurvil jsem ten kdysi malebný kraj a zasvinil welnessem, pro který v něm ovšem nejsou ani ty nejmenší předpoklady, vždyť se tam například nenacházejí žádné termální prameny.
Ale co mi zbývalo, když lidé dnes nechtějí jen na horách lyžovat, ale taky se dožadují wellnessu a všemožných jiných pičovin?
Chci, aby to tam vypadalo jako ve Špindlu, to vše samozřejmě podnikám za účelem zisku.“
„Pokud to děláte za účelem zisku, tak je přece všechno v nejlepším pořádku!“ nedalo mi, abych neuklidnil senátora Polentu.
„Ano, vše je v nejlepším pořádku,“ přikývl senátor Polenta a smutně dodal, „ale je to sucho. Aby lidé mohli lyžovat, tj. spouštět se dolů z kopce na lyžích, a pak se zase nechat vyvézt nahoru, to všechno i několikrát za den, je potřeba, aby byl sníh.
Jenže dnes už jiný než umělý sníh neseženete. Ten se dá sice, chválabohu, vyrobit už i při patnácti stupních nad nulou, ale potřebujete k tomu vodu.
Jenže je sucho.
Vůbec neprší, všiml jste si?
Dny jsou jasné a slunečné, vůbec ne deštivé. Byl-li dříve přes léto srážkový deficit, v listopadu se to vždy nějak dohnalo, ale teď nic, ani kapka. Chtějí nám zakázat odběr vody na zasněžování sjezdovek. Letos na tom prodělám kalhoty, skončí to strašlivou ekonomickou katastrofu, investice se mi nevrátí ani z poloviny.“
Rozhořčen tím, co mi senátor Polenta právě řekl, zvolal jsem na celý soukromý tryskáč: „Tak oni vám chtějí zakázat, abyste bral vodu na umělé zasněžování?!
Zase ta zvrácená ideologie, která staví zájmy všelijaké havěti nad zájmy člověka!
No a co, že neprší, že je sucho?
V zimě se přece vždy lyžovalo!“
„Ano, je to zvrácené,“ přikývl senátor Polenta a smutně pokračoval, „chtěl jsem nabídnout lidem možnost lyžování co nejblíže jejich bydliště. Když si nebudou moct zalyžovat u mě, tak budou muset jet do Alp.
A jak tam pojedou?
Pojedou tam autem, takže zákaz čerpat vodu pro moje sjezdovky přispěje k vyšší produkci skleníkových plynů.“
„To už není zvrácené, to už je dokonale zrůdné!“ zvolal jsem opět na celý tryskáč a pokračoval, „ale snad nebude tak zle. Snad půjde někdo na příslušných místech podplatit, nebo prostě můžete brát vodu z vrtané studny. Tam dole je jistě vody dost, normálně si bez povolení natvrdo vyvrtáte studnu a z té budete brát vodu na zasněžování, aby lidé mohli smysluplně trávit svůj volný čas ve vašem karlovském resortu.“
„Asi to tak budu muset udělat, abych odvrátil tu hrozivou katastrofu, která nám kvůli suchu hrozí, že se letos nebude vůbec lyžovat.
Copak já můžu za to, že neprší, že dochází ke klimatické změně?
Já soukromým tryskáčem létat musím, protože jsem to slíbil svým voličům, že se budu účastnit práce v Senátu,“ řekl senátor Polenta.
„Přesně tak!
Sliby se mají plnit. Lidé jako vy, co plní své sliby, nemůžou za to, že neprší, že bylo-li letos sucho, tak příští rok bude ještě větší.
Proč byste na tom mě tratit?“ přikývl jsem a dodal, „a co jinak?
Co hrací automaty?
A Parlamentní listy?“
„Těm, se chválabohu, daří dobře,“ rozzářil se senátor Polenta a na jeho tváři se konečně objevil úsměv, „a víte, že mám vážného zájemce o koupi Parlamentních listů?
Chce si rozšířit své mediální impérium o něco nezávislého, ale nekupoval by to samozřejmě on přímo, řešilo by se to přes svěřenecký fond.“
„To je skvělé!
Tady je vidět, že poctivá a usilovná práce vždy přinese svoje sladké plody.
A prodáte je?“ chtěl jsem vědět.
„Ještě nevím,“ pokrčil rameny senátor Polenta a pak přece jen něco naznačil, „pokud by opravdu mělo být takové sucho, jak to vypadá, tak Parlamentní listy prodám a jednu část výtěžku věnuji na pomoc uprchlíkům přímo v místě a druhou část pak na boj se suchem ve svém volebním obvodu, zejména pak skupováním zemědělské půdy, na které budu hospodařit hezky po staru, žádná řepka, žádná kukřice.“
„Vy jste naprosto báječný člověk, senátore Polento!“ chtěl jsem zvolat, ale silným dojetím se mi zcela zadrhl hlas a tak jsem jen silně mačkal senátorovu ruku tak dlouho, dokud nás pilot nevyzval, abychom se připoutali, protože jsme už byli skoro nad Monakem.
