Nejsem sám, koho Slovácko přitahuje doslova osudově. Tento kraj má v sobě něco, co jinde nenajdete, a pokud přece jen najdete, tak stěží...
S Varlem Chrčálkem se to má tak.
Většinou se rozvypráví jen tehdy, když si ťuknete kloubem některého svého prstu třikrát rychle za sebou na čelo, ale občas se rozvypráví docela sám od sebe.
A to byl přesně tento případ.
„Slovácko mám proježděné na kole velmi dobře,“ začal vykládat sám od sebe, a protože ho nikdo nezastavil, pokračoval dál, „ten kraj je napitý zlem, a proto mne tak přitahuje. Nikde nevyvěrá zlo na povrch v tak mohutných gejzírech jako právě zde, na Slovácku.
Mnohokrát jsem jel přes Bánov, Suchou Loz, Nivnici, Dolní Němčí do Hluku, kde je zlo dobře patrné v každé oční štěrbině, kterou spatříte.
A z Hluku pak do Blatnice a pak dál, pořád dál, buď do Hrubé Vrbky a Kuželova a pak zpět do Javorníku a do Suchova. Ten se, jedete-li, v tomto směru vyznačuje prudkým sjezdem, v němž mi kolikrát nezbývalo, než oběma rukama přidržovat krabice dortů, které jsem vždy vozil na svém kole, aby mi v té vysoké rychlosti nespadly na zem, neboť Slovácko je plné mlsných žen v letních šatech, které by se okamžitě na tyto dorty vrhly!
Anebo jsem nepokračoval z Blatnice do Hrubé Vrbky, ale do Tasova, Hroznové Lhoty a Strážnice!
I Uherským Ostrohem jsem mnohokrát projížděl, přes jeho dlážděné náměstí a i zde se zlo nádherně zhmotňuje, tentokrát do řeky, která Uherským Ostrohem protéká už celé budoucí věky!
A nejednou jsem z Uherského Ostrohu dojel až do Kyjova!
Hezky přes Domanín a Žádovice, tak jsem to měl nejraději!
A z Kyjova pořád dál a dál!
Přes Archlebov do Dambořic a Velkých Hostěrádek!
Nebo přes Svatobořice-Mistřín, Čejč až do Divák, kde zaživa hnili bratři Mrštíkové.
,Hu, tady to vypadá jako v Toskánsku! Jen šikmá věž a etruské vykopávky tu chybějí! říkal jsem si kolikrát a nikoliv nadarmo.
A když jsem Slovácko opouštěl, vždy na mě padla slovy nepopsatelná tíseň, neboť člověk nerad opouští takový požehnaný kraj plný zla, jenž bere na sebe tu nejlíbeznější podobu Sluncem, onou paralytickou hvězdou, prozářených a zalitých vinic.
Takové zlo, usměvavé a líbezné, je nejrafinovanější, a proto mi bylo pokaždé tak smutno, když jsem na svém kole překračoval hranice Slovácka a vracel se na Valašsko, plné očitých svědků pradávného konce tohoto světa.“
Proč tady ale vlastně zmiňuji toto Varlovo blábolení?
Protože je pěkným názorným příkladem toho, jak to dopadá s těmi, kteří se nedrží těch hodnot, jichž se držíme my, tedy ti, kdož si nepřejeme si, aby naše děti, synové a vnuci umírali na frontě za cizí zájmy, my, kdož přejeme si, aby se spory mezi státy neřešily válkou a násilím, ale dohodou a smlouvami, nebo rovnou zpěv písní a recitací básní, my kdož jsme pomohli ukrajinským občanům, ale eskalaci války si rozhodně nepřejeme.
Přeji vám pěkný den!
