Ano, šel bych demonstrovat. Šel bych demonstrovat svou sílu a udatnost, šel bych demonstrovat všechno to dobré, co ve mně je
Nevím, jestli je zpravodajství České televize objektivní, nebo není, po pravdě řečeno mě to vůbec nezajímá, a vlastně ani nevím, jak by mělo takové objektivní zpravodajství vypadat.
Jako že by se „Otázky Václava Moravce“ změnily na „OJO“, to jest „Odpovědi Jiřího Ovčáčka“ a živě se na všech stanicích ČT, včetně té pro děcka, přenášely projevy Vladimira Vladimiroviče Putina?
Snad by takové zpravodajství bylo objektivní, ale jak říkám, tohle všechno mám u prdele, to mě ani trochu nezajímá, na demonstraci za nezávislost České televize mne přivedlo něco jiného.
Totiž, abyste rozuměli, já nejsem žádný kavárník, na požádání se kdykoliv mohu prokázat mozoly na dlaních, a se selským rozumem jsem na tom snad, chválabohu, taky dobře. Ale už dlouho toužím po tom sevřít v ruce nějakou skutečnou husitskou zbraň, ohnat se jí po nepříteli, rozdrtit mu lebku, nebo ho v horším případě aspoň strhnout z koně a propíchnout.
Proto, když mi přišla pozvánka na tuto demonstraci, neváhal jsem ani chvíli, protože v jejím post skriptu doslova stálo: „Dostatek husitských zbraní ze zahraničí je zajištěn, přijďte podpořit jednostrannost ČT!!“
Taková demonstrace sotva mohla být proti mému přesvědčení, natož svědomí. Červenou kartou, na niž se mi i pak americký velvyslanec podepsal, už jsem mával, ale mávat okovaným cepem, to je něco úplně jiného.
„Tak já teda jdu!“ rozloučil jsem se proto s rodinou a vyrazil na demonstraci.
„Jen si dej, táto, pozor na novičoka, nečichej k žádným policejním obuškům!“ zaslechl jsem ještě, jak za mnou volá rodina.
Pospíchal jsem, nikde se nezastavoval, ale ke svému velkému zklamání jsem dorazil na Václavák až ve chvíli, kdy už všechny okované cepy byly rozebrány.
„Bohužel, okované cepy už nejsou, rozebrali si je středoškoláci, hlavně z Open Gate, berou zrovna v dějepise husitství, sice v angličtině, ale Hus psal svoje spisy taky latinsky,“ omlouvala se mi usměvavá dívka u pultu, kde se fasovaly zbraně, „ale ostatního máme pořád dost.
Chtěl byste vyzkoušet řemdih?
Nebo šídlo, to je vynikající na probodávání venkovksých buranů?
Na lidi nad padesát let bez maturity je zase ideální zase sudlice.
Ale pokud nesnášíte Michala Davida nebo Helenku Vondráčkovou, pak vám vřele doporučuji kropáč. Ten se hodí i na okamurovce a vůbec obecně na všechno rudohnědé bahno.“
Přiznám se, že jsem v první chvíli pocítil cosi jako zklamání. Vůbec, ani ve snu, mne nenapadlo, že bych mohl demonstrovat za nezávislost ČT s něčím jiným v ruce než jen s okovaným cepem.
Hleděl jsem smutně na tu usměvavou dívku, krče rameny, jsa docela bezradný, připravený studenty Open Gate o jistotu, se kterou jsem tak skálopevně počítal.
„Jednotlivé zbraně si samozřejmě můžete vyzkoušet, abyste zjistil, která vám sedne nejlíp,“ řekla dívka a dodala, „za tímto účelem zde máme figuríny přátel Miloše Zemana v životní velikosti.“
Bral jsem tedy jednu zbraň po druhé do ruky a zkoušel jsem ji na figurínách přátel Miloše Zemana.
Nakonec jsem té usměvavé dívce řekl: „Tak si vezmu ten kropáč. S tím se mi pracuje nejlíp.“
Dívka mi dala kropáč a já už chtěl odejít, ale ona na mne zavolala: „Počkejte, ještě stovku.“
„Jakou stovku?“ podivil jsem se.
„Za účinkování v komparsu,“ odpověděla mi.
„To byste mě urazila. Nejsem tady kvůli penězům, ale kvůli svému zájmu o historii!“ ohradil jsem se.
„Ta stovka je od České televize,“ nedala se však dívka a pořád mi strkala do ruky stovku.
„No, tak dobře,“ strčil jsem si nakonec stovku do kapsy a šel se připadat k zfanatizovanému davu, který už zpíval, „ať mír dál zůstává s touto krajinou!“
Za zpěvu této písně, mávajíce nad svými hlavami okovanými cepy, řemdihy, sudlicemi i kropáči, jsme se vydali na Hrad v čele se studenty Open Gate, kteří se ukázali býti, i přes svůj nízký věk a život v sociální bublině, v mávání s okovanými cepy velmi šikovnými.
Tak jsme došli až na Hrad, kde se nám do cesty postavil Ovčáček.
„Zavřeno! Areál se na noc běžně uzavírá, nejde o žádné mimořádně opatření!“ oznamoval nám, ruce vzorově rozpaženy.
„What a load of crap!“ zvolal v odpověď jeden ze studentů Open Gate.
„Are you off your nut?! zvolal další student Open Gate.
„Fuck you! Drop dead!“ vmetl tomu bastardovi do tváře jiný student Open Gate.
„You?re as stupid as you look! You ?ve got the brains of a doughnut!“ vykřikla nakonec studentka Open Gate, taková drobná dívenka, a ukončila Ovčáčkovo trápení tím, že ho přetáhla po hlavě okovaným cepem.
Cesta do Vladislavského sálu byla volná. Když jsme tam vtrhli jako velká voda, zpívala Helenka Vondráčková Dlouhou noc.
„Jo, tahle noc nebude krátká,“ ušklíbl jsem se a začal svým kropáčem kropit přítomné.
Nu, trochu jsem se ve svém odhadu zmýlil, za půlhodiny bylo hotovo, přišel jsem přitom kropáči tak na chuť, že když si ho chtěl se mnou jeden student Open Gate vyměnit za svůj okovaný cep, chtěje kropáčem dobít Hůlku, odmítl jsem, tak se změnily moje preference.
Když bylo po všem, zvolal Jan Svěrák na celý Vladislavský sál: „Je tady ještě někdo, kdo nepodepsal Pět vět?“
Nikdo takový už mezi námi nebyl, bylo dobojováno. Václav Moravec nám vděčně tiskl ruce, a taky profesor Halík.
Byl to myslím on, kdo navrhl: „A teď si zazpívejme ,Ach to státu hanobení? od Plastiků, ať zase vysvětíme Vladislavský sál a vyženeme z něj zlé duchy!“
„Ach to státu hanobení, nad to není, nad to není!“ zpívali jsme zhypnotizování Halíkem, textem i melodií písně, i mocí, které jsme nyní po svržení Zemana a jeho podporovatelů, ruče chopili, vstupujíce právě živě do vysílání České televize, prostě liberální demokraté každým coulem, co si vyšli s cepy do ulic, jako by šli jen na nákup.
