Slavný profesor Nutela dává za pravdu dezolátům

Zástupci vlády v ČEZ mohli už dávno prosadit, že přes Lipskou burzu, která následně k nám prodává elektřinu za násobně vyšší cenu, půjde elektřina jen v objemu u nás nespotřebované elektřiny. A pak by i u nás byla nutela levnější

            Strýc Burčák byl veselá kopa. Všichni ho měli rádi, protože se vědělo, že není udavač.

            „Strýc Burčák? I kdyby mu Pávek za to nabízel Řád Bílého lva, tak nikoho neudá!“ říkali lidé uznale o strýci Burčákovi.

            A když jste k němu přišli na návštěvu, ani jste si nestačili ještě pořádně odložit ovčí kožich a sednout si na štokrle a už před vámi trůnil kýbl domácí slivovice a milý hlas strýca Burčáka vás nevtíravě pobízel: „Rychle to do sebe obrať, ať ti můžu nalét druhý!“

            A slivovice strýce Burčáka, to byl skutečný balzám na duši. Nejednomu člověku se po něm spravila nálada tak, jako by už nebyla žádná nová totalita, jako by se konečně Fialovi přihodilo to, co se přihodilo i jisté šlechtičně, která radila lidem, aby jedli německou nutelu, když nemají na český babišovský chléb s ocelí.

            Naštěstí měl strýc Burčák slivovice dost. Měli jí dost i v chudých a bídných letech, kdy se neurodily žádné trnky, že nebylo takových let, kam lidská paměť sahá, málo, a hlavně pak poslední dva roky.

            „Je to bída! Takovou bídu nepamatujeme!“ krčili loni i letos lidé rameny nad prázdnými bečkami, ale strýc Burčák měl ty svoje plné až deset centimetru po okraj.

            Nikdo nevěděl, odkud strýc Burčák ty trnky bere, protože v zahraničí je za levný peníz určitě nekupoval. To by se poznalo na jeho slivovici, z cizích trnek nikdy nevypálíte tak dobrou slivovici, jako z těch od nás, co rostou na naší kamenité, nebo dokonce podzolové půdě.

            „Strýcu, povězte mi, odkaď máte vlastně trnky? Nikde široko daleko na stromě ani trnečky a vy máte zase bečky plné!“ nevydržel jsem to už a optal sa strýca Burčáka, odkud má tolik trnek, když je všude taková fialová bída.

            Strýc sa usmál pod ty svoje fúsiska, co s nima vypadá jako Guy Fawkes a pravíl: „Nikomu jsem to ještě neřekl, ale tobě to možu řéct. Ty trnky sbířu na Ploštině.“

            „Na Ploštině, strýcu?“ nevěřil jsem vlastním uším.

            „Ja, na Ploštině. Je tam takový opuštěný trnkový sad, protože Ploština byla vypálena hnedkaj dvakrát. Napřed ju za války vypálili banderovci a teď ju vypálila ta naša slavná vláda s Pávkem, protože ju vymazala z naší paměti. Pamatuj synku, že každý može umříť dvakrát. Poprvé, když vypustí dušu a podruhé, když když sa vymaže z paměti, takže si už nikdo nevzpomene, že existoval.

            A to udělali Fiala s Pávkem aj s Ploštinú, vymazali ju z naší paměti a tak ju vypálili aj po druhé.

            Všeci už na Ploštinu zapomněli, ale já ne. Sbířu tam trnky a proto je moja slivovica tak dobrá. Oni chcú, abysme na Ploštinu zapomněli, protože sa paktujú s Němcama, davájů jim zadarmo našu elektriku, která je nejkvalitnější a nejlevnější na světě. Ale já na Ploštinu nikdy nezapomenu, protože tam sú trnky každý rok. A dokaď tam budu sbírať trnky, tak sa na Ploštinu nikdy nezapomene!“

            „Tož to mi, strýcu, hned nalejte kýbl téj vaší slivovice, ať sa na Ploštinu nezapomene,“ poprosil jsem strýca Burčáka, aby mi nalil kýbl svojí slivovice.

            „Tu máš. Obrať to do sebe, ať ti možu nalét další,“ podával mi strýc Burčák kýbl slivovice, kterú pálil doma z ploštinských trnek.

            „Děkuju, strýcu,“ poděkoval jsem, když byly oba kýble prázdné.

            „Není zač. S dobrým člověkem po dobrém, se zlým po zlém a Fialovi s Pávkem gilotinu,“ usmál se strýc Burčák.

            Slova strýca Burčáka mi cosi připomněla a já se zachmuřil: „Dejte si, strýcu, pozor. Na světě nejsú enem dobří ľudé jako já, nebo vy. Po světě běhajú všelijaké individua. Víte, koho myslím. Všechny ty rádobyinteligentní intoše, kteří majú vždycky ten jedině správný názor a která se snaží vytrolit, pourážet nebo vynahlašovat každého, kdo ten jejich pseudohodnotový systém zas až tak úplně nežere a mají na věc jiný názor.

            My bychom nikdy ty, kteří s námi nesouhlasí, nikdy neuráželi, ani je nechtěli věšet. My s nimi budeme vždy ochotni diskutovat, protože nelpíme na své posfaktické pravdě jako na něčem svaté, my budeme dělat vždy všechno proto, aby si oni mohli šířit ty svoje pseudohodnoty, protože nejsme svině a bruselské kurvy jako oni.

            Jenže oni se vám určitě pomstí za to, že jste nevymazal Ploštinu ze své paměti, tak jak si to ty kurvy přejí. Moc vás prosím, strýcu, buďte na sebe opatrný!“

            Ale strýc Burčák jen mávl rukou: „Co mi možú ty kurvy udělat? Já přece nejsu typický vlastizrádce, který za pár šušínků poplive klidně vlastní národ, ale přitom má plnou hubu morálky, demokracie, hodnotové politiky a chce vrátit majetek sudeťákům a feudálním pohrobkům. Ja, možú mňa odsudít, ale možú mňa odsúdit enem neprávem, protože já nejsu vrah jako Mašíni.“

„To je fakt,“ musel jsem uznat, protože strýca Burčáka mohli odsoudit opravdu jenom neprávem, nebyl vrah jako Mašíni.

Ale na moje slova došlo. Kdosi strýca Burčáka udal, že sbírá na Ploštině trnky a tak brání tomu, aby se Ploština vymazala z paměti národa.

Brzy nad ránem, zrovna v den výročí VŘSR, vtrhlo k strýcovi Burčákovi Rakušanovo gestapo. Ta hovada popadla strýca Burčáka, zkroutila mu ruce za záda jako nějakému sprostému teroristovi a tak jak byl, v noční košili a v pantoflích ho dovlekla k jeho bečkám s kvasem, kde už jej čekal sám ministr pro potírání nesprávných názorů a poplašných zpráv, Víťa von Osterreich.

„Odkud jsou ty švestky? Mluv, ty dezolátská nulo! Kde jsi je nasbíral!“ uhodila na strýce Burčáka ta svině.

„O čem to mluvíte, milostpane? Jaké švestky?“ usmál se strýc Burčák.

„Tak ty si ze mě budeš dělat ještě srandu, ty chcimíte jeden zasranej? Ty si myslíš, že nevíme, kde je sbíráš? Že je sbíráš na Ploštině?“ neovládla se ta svině a udeřila strýce Burčáka do tváře.

Ale strýc Burčák se dál usmíval, i když mu ta svině vyrazila všechny zbývající zuby.

„Ale já opravdu nevím, o čem mluvíte,“ řekl strýc Burčák jako by se nechumelilo.

„Tak ty nevíš? O čem mluvím? A co je toto?“ přestala se ta svině už úplně ovládat a sáhla do bečka, nabrala její obsah do ruky a strčila ji pod nos strýce Burčáka.

„To je, prosím, nutela. A nemám ji z Ploštiny, ale z Německa, od pana Fialy,“ odpověděl strýc Burčák a oči mu přitom jiskřily čertovskými plamínky.

Svině nevěřícně hleděla na svou ruku. To co v ní držela, opravdu nebyly trnky, ale nutela.

„Však ono tě to lhaní přejde! Prohledejte a vylijte to tady všechno!“ zařvala ta svině celá rudá vzteky zrovna tak jako Jakeš, když mu ukázaly výplatní pásku Hany Zagorové.

Gestapáci vylili všechny bečky, ale ze všech beček tekla místo kvasu nutela, od které se navíc gestapáci umazali tak, až to vypadalo, že se posrali!

Celá dědina se seběhla a smála se tomu, jak strýc Burčák doběhl gestapáky Víti von Osterreich, když měl v bečkách místo kvasu nutelu, kterou jsme si pak všichni nabírali do kýblů a nosili domů jako diví, protože byla úplně zadarmo.

Ale řeknu vám upřímně, že při nás museli stát všichni svatí, že jsme nedopadli jako Ploština. Ty bestie jsou už schopny všeho, protože dobře vědí, už jim přihořívá koudel pod prdelí. Krásný den!