Kdy si to konečně uvědomíme,sakra!? Kolik se ještě musí napsat článků na toto téma, aby se konečně zvedla sňatkovost a snížila rozvodovost?
Oholil jsem se čerstvou žiletkou, aniž bych se pořezal (důkaz, že se mi vůbec netřesou ruce) a teď se chystám napsat dopis své ženě.
Předevčírem ode mne utekla. I s dětmi. Oknem. Hezky tiše, bez rámusu, zrovna jsem se díval na hokej. Ani bych o tom nevěděl, kdyby u mne nezazvonil soused.
„Neutekla vám žena? I s dětmi? Ryl jsem zrovna v zahrádce a vidím, jak z vašeho okna někdo vylézá a utíká pryč.
,Zloději!’ napadne mě hned, popadnu rýč a běžím za ním, abych je přetáhl po hlavě.
Ale když k těm lidem doběhnu, vidím, že to nejsou zloději, ale vaše žena i s vašimi dospělými, dosud studujícími dětmi.
,Kampak? Ví o tom váš muž? Proč jste lezla oknem? A proč máte u sebe děti?’ houknu na ni.
Ale vaše žena vytáhne z kabelky pistoli, mauserovku, odjistí ji a zle se na mě oboří: ,Nechte mě na pokoji? Slyšíte? Nechte mě na pokoji!’
To se ví, že jsem ji nechal na pokoji, byla by mě odpráskla jako prašivého psa.
Je to sotva deset minut.
Tak jsem si řekl, že za vámi zajdu.
Jo, dneska je to se ženskýma všelijaké,“ řekl mi soused a dodal, „díváte se na hokej?
Když mi bylo kdysi psychicky nejhůř, díval jsem se taky.
Ale medaili jsme nikdy nevybojovali, prostě pech.
Nu co, aspoň jsme získali zkušenosti, což byl příslib, aspoň to tak vždycky říkali, do budoucna.“
„Ano, dívám se na hokej,“ přikývl jsem.
„A kolik to je?
Vedeme?
O kolik?
O dva góly?“ chtěl vědět soused.
„Ne, o tři góly prohráváme. Soupeř nám skoro nic nedovolí, zákeřně nám vnutil svoji hru, nemůžeme vůbec kombinovat,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Tak to musíme víc chodit před branku soupeře, clonit, i když to tam bolí. A taky důsledně dohrávat osobní souboje, i když to taky bolí,“ pokýval soused hlavou a, náhle zblednuvší, přejel si dlaní po obličeji, „opravdu je to s námi tak zlé?
Opravdu nám vázne kombinace, opravdu si nejsme schopni ani přihrát?“
„Buďte rád, že se na to nemusíte dívat, je to utrpení,“ řekl jsem zmučeně.
„Utrpení?“ zbledl soused ještě víc a zamumlal, „a vypadalo to letos tak nadějně, co jsem slyšel, aspoň podle jmen.“
„Jména ještě nic neznamenají, jenom jména nám titul nevyhrají, protože co jsou to jména?
Jména jsou jen jména, nic víc, každý se nějak jmenuje.
Ale to, že se někdo nějak jmenuje, ještě nutně neznamená, že musí být mistrem světa a v našem případě už vůbec ne,“ poznamenal jsem.
„Máte pravdu, jména nic neznamenají. Každý se nějak jmenujeme, ale naděje umírá přece až poslední. Musíme věřit, dokud to jde, že nám jména budou něco platná, i když jsou to jen jména.
Kdybychom tomu nevěřili, to bychom to mohli rovnou zabalit. To bychom nemuseli nikam jezdit, to bychom mohli zůstat doma.
Nesnížili jsme?“ zeptal se soused, protože bylo slyšet, jak někdo vykřikl, „gól! Gól!“
„Vypadá to, že ano.
Možná jsme právě nastartovali senzační obrat. Jsou takové případy, že se prohrává o tři góly a ještě se nakonec vyhraje, i když mnohem spravedlivější by byla dělba bodů,“ potvrdil jsem, že se nám podařilo snížit.
„Kéž byste měl pravdu!
Když jsem se u televize nedočkal medaile já, když mi bylo psychicky nejhůř, ať se jí dočkáte aspoň vy. Moc bych vám to přál,“ přál mi soused.
„Děkuji. Ostatně, je to teprve základní část. Rozhodující bude čtvrtfinále, pokud se do něho dostaneme. Tam je možné všechno,“ řekl jsem a omluvil se, „promiňte, ale už se musím jít dívat. Co kdybychom to přece jen opravdu senzačně obrátili?“
„Ano, ano, běžte se dívat, ať máte na co vzpomínat, kdybychom přece jen nakonec vyhráli. A ženu doma nehledejte, utekla vám,“ připomněl mi ještě jednou soused.
Nezbývalo mi tedy, než jí napsat dopis. Manželství, zvláště trvá-li třicet let, jako to naše, není žádný nevěstinec. Lidé vstupují do manželství i proto, že nemají žádnou potřebu střídat neustále své sexuální partnery. To žena svým útěkem popřela. Musel jsem jí to všechno v dopise připomenout, všechny tyto mravní aspekty.
Teď si konečně sedám za stůl, obálku i známku mám pečlivě nachystánu, a píši: „Milá paní N. (schválně jsem ji oslovil jejím dívčím příjmením, hehe!), zdá se, že jste velmi vypočítavě využila toho, že se dívám na hokej, a Vy dobře víte, musíte vědět, jak obzvláště jsem se na letošní mistrovství těšil, a utekla z domu, navíc oknem.
Znamená to, že už jste mne zničehonic přestala milovat?
Smím vědět, co vás to tak najednou napadlo?
Třicet let nic a pak se najednou seberete a utečete ode mne oknem!
Omrzel jsem Vás snad?
Nebo jste se snad zamilovala do někoho jiného?
Snad ne o dost mladšího než vy?
V tom případě mi dovolte, abych se tomu srdečně zasmál, hehe!
Co mi tím chcete dokázat?
A co tím chcete dokázat především sobě?
Že vás ani třicet let manželství se mnou nepřipravilo o schopnost skutečně milovat, že vaše srdce je pořád ještě plné horoucích tužeb, že Vás ještě pořád dokážou vzrušit něžné polibky na Vaši šíji, že jste na partnerovo pozorné laskání ještě pořád schopna odpovědět adekvátní fyziologickou reakcí Vašeho těla, atd., atd., atd.?
Pak mi nezbývá než Vám připomenout, že manželství je vždy víc než láska, neboť manželství je instituce, kdežto láska je.., nu ano, nezlobte se, že to říkám tak otevřeně, jen sračka, naprostá sračka a nic víc.
Nu, dělejte, jak rozumíte.
Svoji povinnost jsem tímto splnil. Upozornil vás, jak nemoudré je vaše počínání. Žena může být skutečně šťastna jen v manželství, ať už je to jakékoliv.
Ale může být naše manželství nešťastné, trvá-li třicet let?
Proč bychom do něho kdysi vstupovali, zplodili v něm děti, kdyby mělo být nešťastné?
To by přece bylo naprosto nelogické!
A propos. Slyšel jsem, že u sebe máte zbraň. Mauserovku. Vaše věc. Cítíte-li ozbrojená bezpečněji, prosím. Chci jen, abyste věděla, že si to neberu nijak osobně. Upozorňují Vás jen, že pokud je hlavním cílem a záměrem držení této zbraně nějak ranit moji mužskou ješitnost, tak se Vám to ani krapet nepovedlo.
Co se týče toho ostatního, buďte klidná. Můžu mít na každém prstě deset milenek. I já dokážu být po třiceti letech manželství něžný, nemějte strach.
Neříkám to proto, abych se chválil. Ale jen proto, abyste to věděla, abyste to vzala na vědomí jako holý fakt. Jak s ním, s tímto holým faktem naložíte, to už je čistě Vaše osobní věc.
Vzhledem ke způsobu, jakým jste utekla, i k tomu, že jste vzala naše děti, které ještě nemají dokončeno své vzdělání, nepředpokládám, že se ke mně chcete ještě někdy vrátit. Nicméně jsem nucen Vás upozornit, že udělám vše proto, aby naše manželství nebylo rozvedeno, neboť rozpad společnosti začíná se vždy rozpadem manželství. A já jsem člověk, jenž si je plně vědom své společenské odpovědnosti, o čemž jste se ostatně mnohokrát sama přesvědčila.
S pozdravem Váš, stále Vás milující, zákonitý manžel.“
Dám dopis hezky dopis do obálky, naškrábu na ni adresu ženina zaměstnání, rychle ji zalepím, olíznu známku a běžím hodit do nejbližší, necelý kilometr vzdálené, schránky, protože za deset minut začíná další hokej.
Hrajeme s Norskem, pomstíme paní Michalákovou?
