Jako všechno dnes, mají i Tři králové silně rasistický podtext. Ale neklesejme na mysli. Rozhodující střet mezi silami Dobra a silami Zla se už blíží, Antikrist bude poražen na hlavu a Beránek bude pást národy železnou berlí!
Od narození Ježíše uběhlo už dlouhých čtrnácti dní. Marie byla ovšem po porodu stále zesláblá (rodila totiž císařem), a tak Josef velmi správně usoudil, že bude lepší, když ještě pár dní zůstanou ve chlévě, než budou pokračovat ve své cestě, aby se mohli účastnit sčítání lidu a s ním spojeným čipováním, které Herodes maskoval jako očkování proti Covidu.
Maličký Ježíš, bůh mezi námi, malinký bohočlovíček, který přijal celou naší lidskou realitu (i když vůbec nemusel!), a který po nás chce, abychom se i my stali hvězdami, aby i v nás explodovala proměňující víra, jež uvolní v nás vložené světlo, abychom našli cestu, mezitím prodělal novorozeneckou žloutenku a vrátil se na svou porodní hmotnost.
„Ode dneška bude už jen přibírat!“ radoval se Josef nad tím, že od této chvíle se bude tělesná hmotnost bohočlověka už jen zvyšovat.
Však už taky Marie držela bohočlovíčka u svých prsů, ze kterých bůh mezi námi předpisově sál mateřské mléko, ne každá maminka má to štěstí, že má tak vzorné dítě, které stačí jen přiložit a ano hned samo saje. Zatímco Marie kojila bohošpunta, Josef se díval z okna, stalo se mu to, jako každému seniorovi, v těchto dnech nejoblíbenější zábavou.
A tak viděl, jak před domem zastavily tři terénní motorky, ze kterých slézají nějací lidé a s bágly přes ramenou si to míří rovnou ke chlévu.
„Sociálka, do prdele! Někdo nás napráskal! Nějaký farizej! Teď nám Ježíška vezmou!“ hrklo v Josefovi jak ve starém mobilu, ale pak si uvědomil, že ti, co slezli z motorek, jsou jednak muži, a na sociálce přece pracují většinou dobře pěstěné ženy, a jednak, že pracovníci, respektive pracovnice, sociálky asi nevypadají jako účastníci závodu Paříž-Dakar, který se tradičně koná v těchto dnech.
Ale to už oni tři účastníci Rallye Paříž-Dakar vcházeli do chléva, takže Josef už ani nestačil přeházet shnilou slámu, aby to vypadalo, že je ve chlévě pořádek.
Ale co to!?
Sotva vešly tyto postavy do chléva, okamžitě poklekly, a poklonily se malému Ježíškovi, jako by ten byl nějaký nejposlednější otrok!
Když tak učinili, sundali si přilby a jeden z těchto mužů, s tváří ošlehanou větrem a drsnou jako každý motorkář, promluvil velmi pokorným tónem: „Jsme tři mudrcové z východu, a přinášíme královské dary, kadidlo, zlato a myrhu. Jmenujeme se Kašpar, Melichar a Baltazar, a když si napíšete počáteční písmena našich jmen, ovšemže latinsky, na futra, tak to bude znamenat, že Kristus žehná vašemu domu, ale samozřejmě musíte napřed složit u faráře patřičnou finanční jistinu.
Proč jsme ale vlastně sem přijeli na svých motorkách zdaleka?
Přijeli jsme, protože jsme viděli hvězdu. Hned jak jsme ji viděli, popadli jsme zlato, myrhu a kadidlo, sedli na motorky a nechali se jí vést místo navigace. Byla to tato hvězda, která zažehla v našich srdcích a myslích světlo, jenž nás podněcuje, abychom hledali světlo Kristovo!
Proto naše cesta na motorkách sem symbolizuje úděl člověka, neboť náš život není ničím než jen poutí. Cestou jsme osvětlováni, abychom nalezli plnost pravdy a lásky v Ježíši, Světlu světa. Jistě, jsme na jedné straně jen prachsprostí pohané, proč si něco nalhávat.
Ale na straně druhé můžeme být vnímáni jakožto prozíraví průvodci na cestě. Náš příklad může pomáhat pozvedat zraky ke hvězdě a sledovat velké touhy svého srdce, může učit lidi, aby se nespokojovali s průměrností života malé kocábky, nýbrž aby se vždy nechali podmaňovat dobrem, pravdou a krásou - bohem, který je tím vším a vždy více!
Náš příklad mudrců může také naučit všechen klér, aby se nenechal klamat zdáním, tím, co je pro tento svět velké, moudré a mocné. Netřeba se u toho zastavovat. Je zapotřebí střežit víru. A v této době je důležité chránit víru. Je třeba jít dál, překročit tmu, vábení Sirén, překročit zesvětštění a jeho četné dnešní formy a jít sem do Betléma, tam, kde v jednoduchosti domu na periferii, mezi maminkou a tatínkem oplývajícími láskou a vírou září Slunce, které vzešlo z výsosti, Král veškerenstva!“
To všechno ze sebe vysypal klečící motorkář, ze kterého se vyklubal východní mudrc. Ve chlévě bylo ovšem přítmí, a tak si až teď Josef všiml, že jeden z těchto motorkářů je černý!
„A ten černý vzadu je jako kdo?“ zeptal se.
A to neměl dělat, protože dosud klečící černý motorkář, alias mudrc z východu, okamžitě vyskočil a začal rozhořčeně křičet na celý chlév: „Proč říkáš černý, Žide? Nemůžeš přece říkat černý, Žide! Proč ten Žid říká černý? Kdyby mluvil o jiném Židovi, taky by neříkal ten Židák Slávista!“
Ale to zase neměl říkat černý mudrc, protože tím nepříčetně rozčílil Josefa.
„Tak ty mi, černý, budeš nadávat do židáckých slávistů?! Ty budeš popírat holokaust?“ sápal se Josef na černého mudrce.
„Jestli se neomluvíte za rasistické urážky, tak na protest odtud odejdeme a přestoupíme na islám!“ vložili se do sporu zbývající dva mudrcové.
„V mém domě nebude nikdo popírat holokaust! Nikdo, i kdyby byl sebevíc černý!“ hulákal Josef, který úplně zapomněl, že chlév, ve kterém se nachází, není vůbec jeho.
Kdo ví, jak by to dopadlo s dary pro boha mezi námi, který se lidem ukázal ve tváři Dítěte, kdyby se do sporu nevložilo samo Dítě, které se náhle rozplakalo.
Muži se mezi sebou přestali pošťuchovat a hleděli soucitně na Dítě.
„Bolí jej bříško, asi má koliku,“ řekla Marie, snažíc se Dítě utišit, ale marně.
Dojat tím, přistoupil černý mudrc k Josefovi a podal mu svoji ruku: „Nikdy jsem si nemyslel, že jsi rasista, jen jsem chtěl říct, že by se se slovo černý v přítomnosti boha mezi námi nemělo používat. Vždyť i my jsme jen poutníci a cizinci v tom světě, jako vy Židé, kráčející ve stopách Abraháma.“
A Josef, obměkčen těmi slovy, řekl: „Nikdy jsem o tobě neřekl, že jsi antisemita. Jen jsem chtěl říct, že by se v přítomnosti boha mezi námi neměl popírat holokaust.“
A když to dořekl, Dítě náhle přestalo plakat a spokojeně usnulo.
„Slovo Boží je pravá hvězda, ona velká nova, z níž ze slabosti lidské řeči náhle vyráží nekonečná síla světla božské pravdy a stává se nám ukazatelem cesty. Tuto novu, tuto hvězdu Božího slova následujme. Když s ním budeme žít v církvi Boží, v níž toto Slovo postavilo svůj stan, půjdeme správnou cestou. Pak najdeme onu jasnost, kterou ostatní znamení nemají,“ řekla Marie, šťastná, že dítě usnulo tak pevně, že jej neprobudily ani znovunastartované motorky mudrců, již se, už bez zlata, myrhy a kadidla, které Josef schoval pod slámu, vydali na dlouhou a nebezpečnou zpáteční cestu domů, tam kamsi na Východ.
