Rakušan svou politiku ještě přitvrdí, protože mu někteří nerozumí. Jo, a Fialovi to řekne

Přes více než dvouletou snahu ministra vnitra o to, aby byly ve společnosti nastaveny správné názory a potlačeni dezoláti a dezinformátoři, mnozí lidé stále ještě nerozumějí. Je tedy třeba nadále nehrát při zdi a přitvrdit

            Pana Pokojného Ladislava je mi docela líto. On a Jura Jurčák byli ti nejhodnější lidé na světě. Ani není divu, vždyť oba dva jsou produkty našeho inkluzivního školství, které u nás blahé paměti zavedla Babišova vláda (je zločinem pětidemoliční žumpy, že tuto inkluzi nezrušila!!!).

            Ale pan Pokojný bohužel neměl takové štěstí, jako pan Jurčák, který je, protože absolvoval FF UK s červeným diplomem, nesvéprávný. Pan Pokojný bohužel ke své smůle svéprávný byl a tak ho udělali v našem baráku domovním důvěrníkem.

            A víte, co jsou domovní důvěrníci za svině!

            Dohlížejí na správnost názorů v domě a hlásí všechna podezřelá slova, která uslyší (a všichni jistě máme ještě v paměti docela čerstvý případ pana Petříka, který jen za to, že měl na sobě červenou mikinu, vyfasoval deset let v trestanecké kolonii, ačkoli i sám prokurátor Stříž požadoval pro pana Petříka toliko osm let!).

            Ano, domovní důvěrníci jsou povětšinou pěkné svině a proto mi bylo pana Pokojného obzvláště líto, protože pan Pokojný nebyl zlý člověk, nebyla to žádná svině. Byl hodný, ale problém je, že byl hodný až moc. Prostě Ropušanavo gestapo zneužilo dobrotu pana Pokojného a jestli by měl Ropušan někdy za něco viset (krom toho, že zavedl stanné právo, prodal nás do otroctví a prosadil korespondenční volbu), tak by měl viset za to, že zneužil pana Pokojného!

            Pan Pokojný totiž bral ve své nesmírné dobrotě své domovní důvěrnictví příliš vážně a to je ještě horší, než kdyby byl opravdová svině.

            Opravdovou sviní můžete opovrhovat, nebo jí můžete udělat něco zlého (a z vyššího principu mravního tím vlastně uděláte dobrý skutek), ale jak můžete opovrhovat, nebo udělat něco člověku, který je ztělesněním dobroty jako pan Pokojný?

            Svini se můžete vysmívat, můžete si ji vychutnat prostřednictvím jemné ironie, můžete s ní horlivě souhlasit tak, až je i té svini jasné, že si z ní děláte prdel. Ale z pana Pokojného si prdel prostě dělat nešlo, což bylo obzvláště pro mne, člověka vyhlášeného svou odbojnou povahou, velmi frustrující.

            Je to vlastně paradox. Ale já lidem, kteří měli za domovního domovníka nějakou práskačkou tupou svini, schopnou přivést lidi do maléru kvůli kdejaké blbosti (například obrazu prezidenta pověšeného vzhůru nohama) záviděl!

            Kolikrát jsem si představil, jak bych takovou svini dokázal vytočit do ruda jen tím, že bych opakoval všechno to, co by mi říkala, právě s nádechem té jemné ironie (které jsem mimochodem mistr).

            Ale jak jsem mohl vytočit do ruda dobráka pana Pokojného, kterému mu každá moje správná odpověď způsobovala nesmírnou radost, protože byl rád, že mě nemusí nikam hlásit?

A říkat před panem Pokojným věci na prudko, tak, jak se ve skutečnosti mají a jak je před námi Česká televize tají, na to jsem měl sice samozřejmě odvahu, ale ne srdce, protože jsem věděl, jak pan Pokojný strašlivě trpí, když musí někoho udat a to jsem opravdu nechtěl.

            A tak jsem byl radši zticha. Ne, že bych se bál, ale kvůli panu Pokojnému jsem byl zticha.

            Byl jsem zticha, abych svými řečmi neubližoval ne sobě, ale pan Pokojnému a byl jsem zticha až do včerejšího dne, kdy došlo k té nešťastné události, o níž vám teď budu vyprávět.

            Vracel jsem se z jedné diverzní akce proti kolaborantské vládě, kterou provedla naše odbojová skupina pojmenovaná na počest Jany Peterkové, kterou totalitní moc zavřela na psychiatrii (plný název naší odbojové skupiny je „Neohrožené bratrstvo Jany Peterkové za nepodvolení národa a obnovení svobody na celém území Československa (včetně Podkarpatské Rusi)“.

            Při této diverzní akce jsme měli naložit přívěsný vozík hnojem a ten vyházet před Úřadem vlády. Akce se povedla, stříleli sice po nás i z vrtulníku (kdyby tak policie zasáhla i na FF UK, tak tam nejsou žádné oběti), ale my jsme bez škrábnutí vyvázli a smáli se tomu, jak jsme museli Fialenka tím hnojem pěkně nasrat.

            Není proto divu, že jsem se domů vracel v povznesené náladě a tak zcela zapomněl na opatrnost, která mi velela nemluvit v domě o ničem takovém s ohledem na pana Ladislava Pokojného.

            „Škodí už dlouho, ta fialová pakáž. Dobře víme, co jsou zač. Říkejme jim to! A ta Pekarová, ta má místo úst řiť!“ mluvil jsem si pro sebe už na schodišti v našem domě.

            A to jsem neměl!

            Neměl jsem to, protože zpoza rohu se vyloupl pan Pokojný, bledý jako stěna, který na mě třeštil svoje dobrácké oči: „Proboha, pane Varle, co to říkáte! To, co říkáte, to je strašné! Já vás budu muset nahlásit, aby pan ministr vnitra mohl přitvrdit! My jsme teď dostali takové instrukce! Že už není třeba hrát při zdi a přitvrdit!“

            Snad se to dalo ještě zachránit, nějak zamluvit, říct, že jsem to někde slyšel a popsat člověka, který to říkal (maník v kožené bundě), prostě ještě jsem to mohl pořád zahrát do autu.

Ale bohužel jsem byl po naší úspěšné diverzní akci trochu opitý triumfalismem a tak jsem zvolal: „V roce 2024 už musejí rukavice dolů! S kolaboranty a s nepřáteli se nelze mazlit!

Střílelo se, zastřelili miminko, kluk se upálil jako Palach, tutlají se informace!

Už není na co čekat, musíme tu fialovou špínu zničit, než nás zaprodá ukrajinským nacistům, než nás vžene do války!“

Po těchto slovech pan Pokojný zezelenal tak, že připomínal ty Zelené, které mají ti magoři ve vládě.

„Sice už jsou v naší zemi za jiné názory podstatně tvrdší tresty než za Husáka, ale současná vláda a justice určitě ještě přitvrdí, když vás nahlásím. A já vás nahlásit musím! Půjdete do trestanecké kolonie jako pan Petřík za červenou mikinu!“ zaúpěl pan Pokojný.

Kdyby nezaúpěl, možná bych se ještě vzpamatoval. Ale to zaúpění, i když nebylo tak myšlené, mi připadalo jako projev zbabělosti.

A zbabělost, nezlobte se na mě, nesnáším.

A proto, jen proto, pro nic jiného jsem vykřikl: „Žádám všechny proukravínské ZMRDY , kteří podporují Kyjevský pronacistický Banderovský režim, odstraňte ze svého profilu vlajku naší země! Jak vás, Zmrdy, máme poznat od skutečných vlastenců!?

Jste vředy národa Československého a hnusné nacistické SVINĚ!

Táhněte z naší země!“

Pan Pokojný se po těch slovech vrhl na zem k mým nohám: „Pane Varle, prosím vás, zabijte mě, abych vás nemusel udat! A já vás udat musím.“

Ale bohužel mi to připomnělo devótní chování naši vlády, která se tak plazí před USA, MMF, WHO, EU, o Aspenu ani nemluvě.

Proto a jen proto, pro nic jiného, jsem zvolal: „Přísahali jsme věrnost lidu Československé republiky!

Pánové, nikdo nás nezbavil povinnosti bránit svou zem, proti nepřátelům vnějším i vnitřním!

Vnitřní nepřítel je vláda Petra Fialy!

Vnějším nepřítelem mého lidu je EU podporující nacismus na UA! Kam zmizela vaše povinnost?!“

A pan Pokojný, ten starý poctivec a dobrák, místo, aby mlčel, zasípal: „Nepřítel je Rusko!“

A já, protože mi to zase připomnělo vládu, jsem zvolal: „Komouše a komunistického dobytka máš na Hradě, idiote! Ty jsi pouze produkt polistopadové doby, vymytej mozek, ty jsi hloupá ovce bečící radostí, že tě ženou na porážku! Jsi zmanipulovaný a nemáš v sobě kouska cti, hrdosti na svoji zemi, na svůj národ, jsi stejná svině jako Fiala, jako Pávek!

To jsou zrádci, vlastizrádci a odporné svině!“

Ne, nekopl jsem do pana Pokojného, toho jsem byl, díkybohu, dalek. Jen jsem s pocitem nepopsatelné blaženosti (a každý, kdo někde vyřkl nahlas svůj názor, jenž nekoresponduje s jedinou povolenou pětidemoliční pravdou, tento pocit nepopsatelné blaženosti jistě velmi dobře zná) šel domů.

Na druhý den ráno, když jsem vstal a podíval se z okna, jako každý den, jestli už padla vláda a my jsme zase svobodní, jsem si všiml, že dole chodníku někdo leží a kolem něho stojí shluk lidí.

Rychle jsem na sebe hodil slipy a běžel se podívat ven, co se stalo.

Když jsem prodral lidmi, viděl, že člověk, který leží obličejem na chodníku, je pan Pokojný.

„Proboha, co se stalo?!“ vykřikl jsem.

„Skočil z okna. V noci. Skočil, nebo vypadl. To už jedno, jestli vypadl, nebo skočil, protože cizí zavinění už bylo vyloučeno, kdyby ho někdo postrčil, nebo vyhodil, tak by ležel na zádech,“ řekla sousedka, která stála vedle.

Zatmělo se mi před očima a já najednou slyšel sám sebe jakoby z velké dálky, jak křičím: „Nevypadl! Vyskočil! Sám vyskočil z okna, aby mě nemusel udat! Rakušane, ty zmrde, máš ho na svědomí!“

Sklonil jsem hlavu, abych uctil památku pana Pokojného. Ale byl jsem sám. Lidi, co stáli kolem, dobře věděli, že každý z nás může být udavač a proto si pro každého z nás může přijít Rakušanovo gestapo a odvést si nás v klepetech, ještě dřív, než pana Pokojného dají do černého pytle se zdrhovadlem…