Rádoby humánní antisemitismus pana Zdenka Hornera

Antisionismus je nejzvrácenější formou antisemitismu. Kdo upírá Židům právo na vlastní stát, ten jim upírá i právo na existenci. Pan Z. Horner neváhá jít ve svém článku ještě dál, když svému antisemitismu dává "humánní" nátěr 

            Jan Neruda byl zase jako už dělo. Ztěžka se zvedl od hospodského stolu a toporně se uklonil svým spolustolovníkům, nějakým mladým mužům, zřejmě úředníkům.

            „Omluvte mne, pánové. Ale zítra ráno musím být v redakci Národních listů, nikdo mi nebude říkat, co si mám myslet! Dobrou noc, potkáme se na vyšehradském hřbitově!“ zablábolil takřka nesrozumitelně a značně nejistým krokem se vydal domů.

            Podzimní vzduch, nasáklý tlejícím podzimním, zejména pak kaštanovým listím, Jana Nerudu nijak neosvěžil, ani nezbystřil jeho mysl otupělou množstvím vypitého vína. Básník chvíli nerozhodně stál, jako by nevěděl, kterým směrem se vydat.

            Ale pak se přece jen jeho mozku podařilo odkudsi vyhrabat, že má zabočit doleva a tak se básník vydal se doleva, tu a tam využívaje jako opěrného bodu zeď domu, kolem kterého právě kráčel, kymáceje se ze strany na stranu jako vykotlaný špičák prolezlý zubním kazem skrznaskrz.

            Ale ani silná podnapilost nebránila básníkovi, aby na celou ulici nevykřikoval: „Free Palestina! Free Palestina! Keep the world clean!“

            A nejspíše to ho tentokrát ochránilo od posměchu dětí, které na Jana Nerudu už čekávaly, aby se pak básníkovi a novináři smály a všelijak ho pošťuchovaly, zatímco se opilec po nich nemotorně oháněl, nejedenkrát přitom upadnuv na zem.

            Teď se mu však děti neposmívaly, ale naopak samy se k němu přidávaly svými zvonivými hlásky, křičíce rovněž: „Free Palestina! Free Palestina! Keep the World clean!“

            A když šli, opilý básník a děti dožadující se svobodné Palestiny, kolem nějakého židovského krámku, jedno z dětí, asi desetiletý, zrzavý chlapec vzal kámen, takový, jaký mají desetiletí hoši vždy po ruce, a hodil jej duchapřítomně do skleněné výlohy toho krámku.

            Výloha se rozletěla na kusy a zrzavý hoch hrdě přiběhl k básníkovi a hlásil mu: „Koukejte, pane Nerudo, jak jsem tomu Židovi rozmlátil ten jeho všivý kvelb!“

            Básník se na hocha usmál, pohladil jej po hlavě a pak zašátral v kapse svého svrchníku, aby z ní vytáhl tobolku, pravda, notně splasklou. Třesoucíma rukama tobolku otevřel, chvíli do ní tupě hleděl, ale nakonec z ní přece jen vylovil zlatku.

            „Jsou proti nám v každém ohledu, my musíme být na základě těchž principů nové doby proti nim v každém ohledu. Tu máš, hochu, hoď kamenem, protože vůči nim jsi vždy bez viny,“ zablábolil básník a vtiskl chlapci do ruky svoji poslední zlatku.

            Toho večera bylo v Praze rozbita spousta skleněných výloh židovských krámků a všechny je rozbily výskající děti, které nechává Kristus přijít k sobě nejblíže, které budou v Božím království sedět na Jeho trůnu spolu s ním.