Taky milujete bližního svého? Taky se modlíte za své nepřátele? Taky ochotně a radostně nastavujete druhou tvář? Pak amen s vámi!
Ó, nemyslete si o mně, že jsem blázen, jestliže teď sedím v pohodlném křesle a rozmluvám s Ježíšem Kristem!
Byl bych snad blázen, kdyby Ježíš neexistoval a já bych s ním přesto rozmlouval.
Jenže Ježíš existuje, existuje přinejmenším v království svého Otce, kam se vrátil po své spásonosné misi, ostatně víra v to, že Ježíš existuje, vstal z mrtvých, je základním stavebním kamenem naší civilizace, jejího duchovního rozměru.
Nemohu být bláznem, protože pak by byli blázni i ti, kteří přijímají Tělo Páně, v něž se při magickém obřadu mění hostie, požehnaná oplatka, blázni by byli všichni ti, kteří jsou, přijmuvší křest, zproštěni jednou provždy dědičného hříchu, toho svinstva, kterého se dopustili první lidé, pak by i faráři nebyli duchovními osobami, ale byli by toliko šílenci, již si pletou hrušky s jablky.
Nejsem šílený, jestliže rozmlouvám s Ježíšem Kristem, neboť všemohoucí bůh zná všechny mé myšlenky, či dokonce on sám, v podobě ducha svatého, je zřídlem těchto mých myšlenek!
Vidí-li mi bůh, jenž je trojjediný, do srdce, pak není možné, aby si moje slova neuvědomoval, aby je nevnímal, aby nepochopil jejich smysl, jako já naopak chápu, že v Ježíši Kristu je vtělena všechna plnost božství, že Ježíš Kristus, ten, se kterým rozmlouvám, představuje celého boha, tedy veškerou jeho plnost, tedy trojjedinost!
Ano, chápu dobře, co je to boží trojjedinost, jak by tedy ten, jehož trojjedinost chápu, nechápal to, co mu chci říct, jsa stvořen jím samým k obrazu jeho?
Nejsem tedy blázen, rozmlouvám-li s Ježíšem Kristem. I když, pravda, (to, že jsem schopen přiznat tuto pravdu, je jasný důkaz toho, že nejsem šílený), je tato rozmluva jen monologem, neboť se v ní ozývá, aspoň zatím, toliko jediný hlas, a to hlas můj.
Ale to se všechno může změnit v jednom jediném okamžiku (nevíme dne, ani hodiny) a od svého nanebevstoupení dosud mlčící Ježíš (pomineme-li krátkou výčitku Šavelovi, a jeho zjevení se dvanáctiletému Josephovi Smithovi v roce 1820) ke mně promluví svým líbezným hlasem, který tak jako tak ovšem uslyším nejpozději v den Posledního soudu.
Ano, moje rozmluva s Ježíšem Kristem je monologem. Ale to na celé věci nic nemění, ba právě naopak, neboť slyším-li svůj hlas, nemohu ani v nejmenším pochybovat o své existenci, tak jako nepochybuji o existenci Ježíše Krista, která ostatně stojí nad existencí mojí.
Kdybych neexistoval já v boží mysli, tak by se nejspíše nic nestalo, neboť boží mysl může nejspíše existovat i bez toho, abych v ní existoval i já.
Ale co by bylo, kdyby neexistoval, na rozdíl ode mne, Ježíš Kristus!?
„Ty´s nám to, milý Ježíši Kriste, s tou láskou k bližnímu pěkně zavařil,“ vytýkám Ježíši Kristovi, sedě v pohodlném křesle, „Tobě se to lehko řekne: ,Miluj bližního svého jako sebe sama!?
Ty jsi Syn živého boha. Tvůj všemohoucí otec si vybral čistou pannu a v ní nadpřirozeně, bez přičinění muže, počal nový život, čili Tebe, svého Syna.
Tobě, kterého Tvůj otec usmrtil, aby nám tak nám tak otevřel cestu k němu do ráje se to lehko řekne. Ale my, my jsme jen lidé, v nás není nic božského jako v Tobě, naším otcem není bůh, ale jen pouhopouhý člověk.
Ty?s mohl neochvějně kráčet do záhuby, nesa svůj kříž, neboť ačkoliv jsi zemřel na kříži, na kříži jsi ve skutečnosti nezemřel, protože může ten, do něhož je vtělena všechna plnost božství, skutečně zemřít na kříži?
Ty´s bůh a proto kříž, který jsi nesl, mohl pro tebe sotva něco znamenat, nemohl jsi přece nevědět, že jsi věčné Slovo, že budeš znova a znova zhmotňováno bez jakéhokoliv ohledu na jakékoliv ukřižování.
Ale co my?
Přikázal jsi nám, abychom milovali bližního svého jako sebe sama, to jest, abychom se bičovali, abychom se hnali do záhuby skrze tuto lásku k bližnímu, která buď je, nebo není, přikázal jsi nám, abychom nesli Tvůj kříž, kterým není nic jiného než tato láska k bližnímu, přikázal jsi nám, abychom trpěli stejně jako Ty.
Jsi ale opravdu tak milosrdný, jak se říká, jestliže jsi nám přikázal právě toto, jestliže jsi podmínil naši spásu právě tímto?
Ano, trpěl jsi na kříži, kam tě dohnala láska k bližnímu, láska k nám lidem, které Tvůj otec spasil skrze Tvoji fingovanou smrt.
Ale není toto Tvé utrpení, vlastně ve skutečnosti utrpením naším, přikazuješ-li nám, abychom milovali bližního svého, a tedy i své nepřátele?
Jakápak spása, když utrpení Tvou smrtí z našeho života vůbec nezmizelo, ba právě naopak, čím víc milujeme své nepřátele, jak jsi nám přikázal, tím více trpíme?
Vzal jsi na sebe všechny naše hříchy, ale proč nás tedy naší nepřátele hubí, a proč se za ně máme modlit, když oni Tebe zcela, na rozdíl od nás, odmítli, když oni, jsou na rozdíl, od nás, ztělesním Zla, které se před ničím nezastaví?
Proč jsi vůbec přišel na tento svět, není-li důsledkem Tvého příchodu než utrpení a záhuba těch, kteří v Tebe věří, tedy nás?
Jistě, budeme vzkříšeni, budeme spaseni, ale proč kvůli tomu musíme trpět, proč musíme trpět mnohem víc než Ty, proč musíme klesat pod Tvým křížem, který pro Tebe, boží syna, nic neznamenal, kdežto nás drtí a rozmačkává na krvavou kaši?
A když jsi už přišel na tento svět (copak by nás všemohoucí bůh nemohl spasit i bez Tvé smrti?), proč jsi hlásal tu blbou lásku k bližnímu, proč jsi nastavoval i druhou tvář?
Ano, budeme vzkříšeni.
Ale proč nás nevzkřísíš jen tak, bez ničeho, jako jsi vzkřísil Lazara, a jako jsi mohl, kdybys chtěl, vzkřísit všechny mrtvé, nejen Lazara, neboť jsi boží syn.
Proč jsi je vlastně nevzkřísil?
Kdybys vzkřísil všechny mrtvé, nejen Lazara, nemohlo by být nejmenších pochyb, že jsi boží syn, Spasitel, Mesiáš. Kdybys tak učinil, nemuseli bychom se nyní modlit za své nepřátelé, kteří nás hubí, kteří se nám cpou do Evropy, aby zde mohli provozovat své primitivní náboženské rituály, neboť po učinění takového znamení, by v Tebe mohl neuvěřit jen totální hlupák!
Pod dojmem toho, co se teď ve světě, děje, si někdy říkám, jestli by nebylo vlastně lepší, kdybys na svět vlastně vůbec nepřišel.
Byl nám sice v Tobě zjeven bůh, ale bůh by přece existoval i bez Tvého narození, byla nám v Tobě zjevena Pravda, ale copak není Pravda vždy Pravdou bez ohledu na to, zda se v Betlémském chlévě narodil Spasitel?
A jsi Ty vůbec Spasitel?
Proč by nás měla zrovna Tvoje smrt spasit?
Vždyť my taky umíráme!
Umíráme bez toho, abychom za dva dny vstali z mrtvých a následně vstoupili na nebe.
Není naše smrti mnohem krutější smrtí než smrt Tebe, božího syna, o kterého se otec uměl postarat?
Ano, jaký Ty jsi spasitel?
Není to tak, že si stejnľ nakonec musí člověk vždy a všude pomoci sám, že ho z karmického cyklu nevysvobodí nikdo jiný než jen on sám?
Přišel jsi na svět, nařídil nám, že chceme-li žít věčně, musíme nést Tvůj kříž, musíme milovat své nepřátele, a sám ses pak zdekoval, nechal nás na pospas barbarským hordám, jež chtějí zničit všechno to, co jsme po staletí budovali, věříce v Tebe.
Jsi světlo světa, ale co z toho, když nás válcují jiné kultury?
Jsi dobro, ale co z toho, když nás toto dobro hubí svou velikostí?
Proč jsi sem vůbec chodil?
Proč jsi nezůstal v království svého Otce?
Ne, Ježíši, nezlob se, to co po nás chceš, je nad naše síly, co je možné u boha, není možné u člověka!
Zůstaň tam, kde jsi, a už se sem k nám nevracej, to tvoje dobro, ta tvoje láska už tady u nás napáchala zla víc než dost!“
„Prosím tě, s kým si to tam pořád vykládáš?“ přeruší mne manželka, nahlédnuvší do obýváku s hlavou omotanou ručníkem.
„S Ježíšem Kristem,“ odpovím.
„S tím?“ řekne opovržlivě manželka a zmizí, a s ní zmizí i všechno ostatní.
