Prof. Václav Klaus, nová posila pražské kavárny a demokratické žumpy

Může být českým prezidentem paranoidní psychopat? Nejenže může, ale i musí, vždyť ho volilo 51% vymytých mozků v dobré víře, že za jejich podělané životy může Bakala a Česká televize

Tak si start do dalšího pracovního dne Václav K. st. rozhodně nepředstavoval, zvláště když se mu přes noc v hlavě vylíhla myšlenka, kterou považoval za nutné co nejdříve zvěčnit, proto tak pospíchal do Institutu, kde ho však čekal naprostý šok.

            Už když přicházel velmi rychlou, dalo by se říct nápadně svěží, chůzí k Institutu, který z pochopitelných důvodů nesl jeho jméno, udeřila ho do nosu intenzivní vůně kávy.

            „To přece není čpavek! Čpavek je cítit jinak!“ uvědomil si Václav K. st., ale nezpomalil, protože zvěčnění oné myšlenky, kterou měl v hlavě, bylo opravdu, ale opravdu velmi neodkladné.

            Ale čím víc se blížil ke svému Institutu, tím byla vůně kávy silnější a neodbytnější, a jen ona myšlenka, jež musela být okamžitě zvěčněna, bránila Václavu K. st. v tom, aby se nad tím zamyslil vskutku hluboce a důkladně, aby se tak aspoň trochu připravil na onen šok, který jej čekal při vstupu do Institutu.

            Vstoupiv do Institutu, divže Václav K. st., nezkameněl hrůzou.

            „Co, co co to je? Co, co, co to má znamenat?“ soukal ze sebe, ukazuje na krásný nový kávový automat, který byl zdrojem oné vůně, jež se linula z Institutu a která udeřila Václava K. st. do nosu.

            „To je automat na kávu. Umí i moc dobrou brazilskou kávu. Už jsme ho vyzkoušeli. Funguje jako švýcarské hodinky s vodotryskem. Dáte si brazilskou kávu? Je fakt dobrá, ochutnejte,“ řekl nějaký chlapík v neuvěřitelně čistých montérkách, nabízeje Václavovi K. st. kelímek s dobrou brazilskou kávou, „jo, abych nezapomněl, záruka na automat je skoro pět let, končí až 07.03. 2023.

            Dodačák vám hned dám, jen co si ještě načepuju jednu kávu.“

            Václav K. st. však nabízený horký nápoj nepřijal, zvolaje: „Tady není žádná kavárna! To je nějaký strašlivý omyl! Tady je konzervativní a národovecký myšlenkový trust!“

            „Poslali nás do Institutu ňákýho Václava Klause. Podle adresy to má bejt tady, i podle lidí, kterejch jsme se na to ptali venku na ulici,“ odpověděl druhý chlapík v montérkách, takový vysoký čahoun.

            „Kdo vás sem poslal!?“ zaúpěl Václav K. st.

            „Vovčáček. Vovčáček z Hradu, jestli vám to něco říká. Zavolal vo půlnoci do firmy, že prej máme u vás okamžitě instalovat automat na kávu. Tak jsme ho instalovali. Ale nebojte, šefíku, je to gratis. Platí to přátelé Miloše Zemana z hradního rozpočtu. Já bejt na vašem místě, tak si z toho nic nedělám. Vona káva, když se umí udělat, vona není zase tak špatná, a když se ještě vylepší tuzemákem, pane jo, to je pošušňáníčko,“ pravil chlapík v montérkách, dodávaje, „tak my jsme už tady zbytečný.

            Kdyby se něco posralo, volejte na zákaznickou linku, jsme tady cobydup, že jo?“

            „To se ví, že jo,“ přikývl chlapík v neuvěřitelně čistých montérkách a vypařil se i s kolegou čahounem.

            Václav K. st, lapaje po dechu, osaměl s automatem na kávu a se svými spolupracovníky.

            „Tady je Institut, ne kavárna!“ zvolal zoufale, dodávaje, „Láďo, udělejte s tím proboha něco!?“

            Láďa J., neboť on byl tím Láďou, na kterého se zoufalý Václav K. st. obrátil, jen bezmocně pokrčil rameny: „Už jsem vydal stanovisko ke dni, že nejsme pražská kavárna, ale vůbec to nepomohlo, Hrad svoji klatbu neodvolal.

            Je to marné, je to marné!“

            Láďa J. si chytil hlavu do dlaní, vůbec nevěda, co teď bude s jeho báječným intelektem.

            „Neměli jsme kritizovat ten inaugurační projev. Já to říkal hned, ať raději držíme krok a hubu.

A tady to máme!

Stálo nám to za to, ta rádoby odvaha?

Roky naší mravenčí práce na poli konzervativního myšlení jsou zcela znehodnoceny!

A proč?

Jen proto, že jsme nemlčeli ve chvíli, kdy se nemlčet nevyplácí!

Měli jsme se poučit z příkladu Pussy Riot!

Mysleli jsme si snad, že tou kritikou inauguračního projevu vyvoláme nový majdan?

To nám jen pýcha na naše intelektuální výkony úplně zatemnila rozum a tady to máme, dobrou brazilskou kávu!

Mně je to jedno, já umím dobře arabsky, já se vždy nějak uživím v Člověku v tísni, ale co vy?“ zahořekoval Jarda W., rvav si svoje vousy.

Ostatní mlčeli, nedostávalo se jim slov, vůně kávy i samotná její chuť je omráčila, jako se omračuje prase před porážkou. V Institutu, jindy tak halasném, překypujícím myšlenkovým kvasem, se rozlehlo hrobové ticho.

To však bylo náhle přehlušeno řevem rozjařené lidské tlupy, jež vpadla do Institutu. Ta tlupa, to nebyl nikdo jiný než pražská kavárna. Byli to všichni ti Halíci, Hermannové, Jandové, Kalousci, Svěráci, jeden hajzl větší než druhý, kteří se v proudu takřka nepřetržitém, kurva za kurvou, valili do Institutu.

„Čichám, čichám dobrou brazilskou kávu!“ smál se na celé kolo prof. Halík, a vlepiv Václav K. st. pusu na čelo, vesele křiče, „tak jsme tady! V chrámu moudrosti! Máš to tady pěkné! A těch tvých knih, co tady je! Že ty budeš taky pseudointelektuál jako já!“

„Tady není kavárna, tady je Institut!“ zvolal fistulkou takřka nepříčetně Václav K. st.

„To si vykládej někomu jinému,“ odpověděl mu na to Svěrák, který už držel v ruce kelímek s dobrou brazilskou kávou, „já ti to řeknu po našem, po kavárensku.

Miluješ Českou televizi?

Miluješ!

Miluješ Bakalu?

Miluješ!

Kritizuješ Miloše?

Kritizuješ!

Tak seš pražská kavárna!

My všichni jsme pražská kavárna, že jo!“

„Jo!“ ozvala hromová odpověď.

Václav K. st. měl slzy na krajíčku: „Ale já přece jen poukazoval na to, že v inauguračním projevu nebylo nic o výročí vzniku republiky, že tam nebylo ani písmenko o tom, že její existence nebyla nikdy samozřejmá, že je neustále o ni třeba bojovat, a že je potřeba, abychom si to neustále uvědomovali. Já tím nemyslel nic špatného, fakt ne!“

„Neponižuj se, za to ten kokot nestojí!“ dloubl Václava K. st. do žeber Miroslav Kalousek, připomínaje mu, „teď seš jeden z nás, tak se podle toho chovej. Rozbíjej, nič, sabotuj, vyháněj děti do ulic, to je náš program!

Je, nebo není!?“

„Je!“ ozvala se hromová odpověď, která však ve své půli utichla, protože ve dveřích bývalého Institutu, nyní kavárny, se objevil Okamura.

„Co tady chceš, ty fašistická svině?“ zeptala se jej tvrdě Miroslava Němcová, tasíc své nehty.

„Prosím pěkně, jsem tady v pražské kavárně? Poslal mě sem Ovčáček, protože jsme podpořili ve sněmovně návrh, že hradní kancléř musí mít prověrku na stupeň přísně tajné. My to ale máme v programu, že říkáme stop parazitům, máme to i tuhle na videu, pěkně prosím,“ odpověděl způsobně Okamura.

„Hochu milý, pojď na moji hruď, vždyť já tě tajně miluji od chvíle, co jsem poprvé uviděla tvůj Aston Martin za dva milióny!

Teď už naší lásce nestojí nic v cestě!“ vrhla se Okamurovi na krk nějaká pravdoláskařka, studentka multikulturní školy.

„Tak, tak, pravda a láska nakonec vždy zvítězí nad lží a nenávistí,“ pokýval spokojeně hlavou prof. Halík, dodávaje, „a teď už jen ten Majdan a máme letos v prvním kvartále splněno.

Ale napřed se ještě napijeme dobré brazilské kávy, než vyrazíme do ulic a na barikády.

Přiznám se, že lepší brazilskou kávu jsem nepil ani v podzemní církvi.

Řekni mi, jak to děláš, že máš tak dobrou brazilskou kávu?

„Já měl vždy lepší brazilskou kávu než Havel,“ odpověděl Václav K. st., skromně klopě oči.

„Ty bys měl být náš vůdce!“ řekl na to Halík a zeptal se, „kdo je proti, aby byl Václav K. st. vůdcem pražské kavárny?!“

Proti nebyl nikdo a tak byl Václav K. st. zvolen vůdcem pražské kavárny, známé též pod názvem demokratická žumpa, tak se Václav K. st. stal hlavním architektem a ideologem pražského Majdanu, neboli též bílé revoluce, neboť bílá je barvou nevinnosti panenských nevěst(a taky šlehačky na kávě).