Proč všichni mluví o válce? Proč nikdo nemluví o míru jako náš největší Básník, který už zase píše psaní pánům nahoře, maje při tom na své hrudi blyštivou Puškinovu cenu...
V pondělí 18. 3. jsme vyrazili na koncert největšího Básníka do Plzně, což jistě nikoho nepřekvapí. Možná jsem tak podvědomě chtěla zamáznout dávný smutek z Porty v roce 1985, na které největší Básník hrát nesměl, protože ho tenkrát doslova z pódia odtáhl Miroslav Šlouf.
„Jestli nebudeš hrát, zařídím ti koncert ve Sjezdovém paláci a pak, až to praskne, dostaneš státní vyznamenání od prezidenta, ale neboj, Husák to nebude!“ šeptal tehdy našemu největšímu básníkovi funkcionář SSM a svůj slib splnil, náš největší básník hrál skutečně ve Sjezdovém paláci a opravdu dostal státní vyznamenání od prezidenta, kterého Šlouf dostal na Hrad.
To byl jeden důvod, proč jsme vyrazili na koncert našeho nevětšího básníka.
Ten druhý byl neméně závažný, totiž ten, že všichni mluví o válce a nikdo o míru.
Copak všichni už nemají dost toho bombardování a vraždění?
A tak jsme vyrazili na koncert našeho největšího básníka, abychom nemuseli pořád mluvit o válce, ale mohli jsme mluvit o míru a asi nikoho rovněž nepřekvapí, že jsme se na to velmi těšili.
„Mír, mír, mír!“ opakovali jsme si celou cestou.
A toto nádherné slovo fungovalo jako ta nejúčinnější modlitba, protože štěstí nám cestou na koncert skutečně přálo. Byl sice vyhlášen poplach, ale klouzavé bomby, nejrůznější rakety a drony dopadaly v bezpečné vzdálenosti od nás. Slyšeli jsme sice výbuchy, ale nic nás nezasypalo, a ani atomový hřib se nikde v blízkosti neobjevil.
Bomby a drony sice zasáhly pár školek, několik obytných domů, ale budova Měšťanské besedy, kde se koncert konal, byla bombardováním zcela nedotčená a to bylo hlavní.
Vešli jsme dovnitř a splynuli s upravenými muži a ženami, kteří zaujali svá místa v dychtivém očekávání uměleckého zážitku. Avšak známku jakéhokoliv snobství, až na pár vějířů, byste zde ovšem hledali marně už jen proto, že já jsem měla na sobě květované šaty a sama o sobě mám jižanský vzhled, tudíž o mne jeví zájem tajná policie, z toho důvodu mě už taky několikrát vyhodili ze zaměstnání.
A takoví jako já tady byli všichni, pronásledování a vyhazovaní z práce, protože milující poezii největšího Básníka a nechtějící válku, ale mír.
A pak začal koncert. Ozvučený byl skvěle, protože výbuchy z bombardování k nám doléhaly velmi tlumeně, nebo vůbec, takže jsme vůbec nemuseli myslet na válku, natož o ní mluvit.
A teď vám něco řeknu!
Něco moc důležitého!
„Když mluví zbraně, mlčí múzy!“ zpívá Karel Kryl.
„Když zpívají múzy, tak mlčí zbraně!“ říkám já, protože miluji největšího Básníka.
Ano, je to tak, když se největší Básník rozezpíval, nebyly najednou slyšet žádné zbraně, žádné výbuchy, nebyl slyšet žádný pláč, vypadalo to, jako by konečně speciální vojenská operace (což je ovšem poněkud zavádějící název, protože v rámci této operace je přece především šířeno přátelství mezi národy) konečně dosáhla svých cílů.
Ano, je to tak, když se Múzy promění v Sirény, tak přehluší všechny zbraně, a to se přesně stalo.
Zpěv největšího básníka umlčel všechny zbraně!
Jo, abych nezapomněla, Kometa taky zazněla.
Zpívali jsme ji všichni a právě, když jsme se blížili k poslední sloce, zasáhla Měšťanskou besedu hypersonická raketa.
No, a ta hypersonická raketa, to byla ta Kometa: „Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela, až příště přiletí, my už tu nebudem, my už tu nebudem, ach, pýcho marnivá,
Strop Měšťanské besedy se zřítil a pohřbil pod sebou všechny ty vyfintěné muže a ženy, jejichž bolestivý křik zanikal v hlomozu dalších a dalších výbuchů. I mě zavalil kus zdiva. Ale ne tak, abych si nevšimla heligonky, která ležela, jakýmsi Božím zázrakem,zcela nepoškozená asi jen metr ode mě.
Chtěla jsem se pohnout, abych se jí dotkla, protože to byla ta heligonka, na kterou ještě před chvílí hrál náš největší Básník, ale nešlo to, protože jsem právě ztratila vědomí.
Tak zase brzy na dalším koncertu!
