Jsou lidé, kteří pro samý pláč nevidí na cestu. Jdou a jdou, a když vrazí do stromu, viní ze svého neštěstí tento strom
Zkrátka a dobře, protože nevyl s vlky, byl Aleš Presler, stejně jako mnozí jiní, na světě jen trpěn. Lepší lidé zkrátka chtěli, aby byl vyzmizíkován.
Tihle lepší lidé, to jsou zkrátka důstojní zástupci nástupci těch, kteří nastolili Vítězný únor.
Aleš P. se za mlada živil udavačstvím, ale teď se protloukal světem, jak to šlo.
Z každé práce ho vyhodili, naposled z redakce nějakých novin pod průhlednou záminkou, že vypil litr redakčního inkoustu a proto noviny nemohly na druhý den vyjít.
Pak už ho do žádné práce nevzali a dokonce ho ani nechtěli pustit do metra a tak musel nebohý Aleš jezdit všude taxíkem, ale nakonec ho ani taxikáři nechtěli vozit.
„Buržouste jeden! Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ vyhrožovali mu taxikáři a strkali mu k obličeje své těžké pěsti.
Ale lepším lidem, s nimiž Aleš P. nevyl, to nestačilo a tak na Aleše Preslera uplatňovali bič.
Aleš B. snášel to bičování s hrdě vztyčenou hlavou, ale málo platné, tisíckrát nic umoří i vola.
A tak se stalo, že Aleš už měl vyzmizíkovány všechny své myšlenky, až na jednu jedinou.
Ta jediná myšlenka zněla: „Musím!“
Ale co, to už Aleš Presler nevěděl, protože žádné jiné myšlenky neměl.
„Musím!
Musím!
Musím!“ myslel Aleš P. pořád na to samé, až mu z toho docela zčernaly jeho vousy.
Kdoví, jak by to s Alešem P. dopadlo, snad by mu zčernaly i jeho kadeře, kdyby se jednoho dne neobjevili prostí a obyčejní lidé a všechny ty lepší lidi jednoduše nevystříleli.
„To jsou ti svobodomyslní antikomunisté! Nějak si neuvědomují, že jsou to samé jako ti, které nesnášejí,“ odplivli si prostí a obyčejní lidé, dodávajíce, „vyli a vyli, ale už dovyli.
Ale vy jste s nimi nikdy nevyl, pane Preslere.
Vy jste hrdina!“
Prostí a obyčejní lidé začali plácat pana Preslera po zádech, protože byl opravdu hrdina.
„Musím!
Musím!“ odpovídal jim pan Presler, kterého vzali, na přímluvu mocného přímluvce, do redakce jedněch, teď už svobodomyslných novin, kde to dotáhl až na vedoucího oblíbené společenské rubriky, takže se nemusel bát, že nedostane na stáří žádný důchod, jak to původně měli v úmyslu lepší lidé, kteří skončili, jak si zasloužili.
Tomu se říká vítězství opravdového člověka nad zlem a nenávistí!
