Proč v Německu může zpívat Anna Netrebko a hrát hokejista, dříve působící v KHL?

Zákazy pro ruské sportovce či umělce těžko docílíme rychlejší porážky Ruska na Ukrajině, případně pak pádu Putinova režimu. Uff, to je dnes ale perný den

            Po pauze na oběd měl Sergej Viktorovič Lavrov, pohostinný jako všichni Rusové, připraveno pro svého váženého kolegu von Ribentropa opravdu velmi milé překvapení.

„Wagner je génius. Ne, že by naši skladatelé nebyli taky géniové. Ale marná sláva, na Wagnera z nich nikdo nemá a to jsem chodil, když jsem ještě pracoval v New Yorku, do Metropolitní opery, na všechny naše skladatele, abych je mohl objektivně srovnat s Wagnerem a neprávem jim nekřivdil,“ řekl když Sergej Viktorovič Lavrov Joachimu von Ribbentropovi, když Anna Netrebko, jejíž vystoupení bylo tím překvapením, dozpívala skvostnou Izoldinu árii.

            „Předně vám, musím, Sergeji Viktoroviči poděkovat za tak nádhernou milou pozornost. Je to opravdu zážitek, slyšet tady v Kremlu, zpívat nejlepší operní pěvkyni Wagnera, který je nám, Němcům, tak drahý,“ děkoval Joachim von Ribentrop dojatě svému ruskému za skvělý kulturní zážitek, ale pak dodal, „v jednom s vámi ovšem zásadně nesouhlasím, drahý kolego. Jakkoliv zbožňuji Wagnera, přece jen musím uznat, že jeden z vašich skladatelů jej převyšuje.“

            „Který proboha? Snad ne Čajkovskij!?“ polekal se Viktor Sergejevič.

            „Ne, Čajskovskij to není,“ usmál se německý ministr zahraničí.

            „Chvála bohu a Bohorodičce vladimirské!“ oddechl si Viktor Sergejevič, ale pak se zeptal, „tak který náš skladatel to může být?“

            „Alfred Šnitke. Ano, je to tak, váš Šnitke převyšuje našeho Wagnera aspoň o hlavu,“ odpověděl von Ribenttrop.

            „Ale Šnitke je přece Žid! Jako Hitler! Je to nacista!“ zvolal vyplašeně Sergej Viktorovič.

            „To sice je, ale kam se na vašeho Šnittkeho hrabe náš Wagner!“ trval na svém von Ribentrrop.

            „No, pokud je to jediná věc, na čem se neshodneme, tak se tomu můžeme zasmát, hehe!“ zasmál se Sergej Viktorovič, ale pak zvážněl, „teď je na řadě nejdůležitější bod našeho jednání. Totiž, co uděláme s Čechy?“

            „Myslíte s českým ksindlem?“ zeptal se von Ribentrop a tvář se mu zachmuřila.

            „Ano, co s českou svoločí?

Povšimněte si, drahý kolego, jaké rakety zabíjely naše ruské děti - dodalo je Česko.

Co se poté má dělat s Čechy?

Sami se zamyslete, co je potřeba dělat s Čechy. Jsou spoluviníci zločinu. Stejně jako Američané, Britové… Je potřeba učinit všechny tyto závěry. A být připraveni k jakémukoli vývoji situace. Protože nás na pokoji nikdo nenechá. Dokud existuje Česko, nebudeme mít klid.

A naše děti budou nadále vystaveny hrozbě raketových útoků. Tato válka nemůže skončit napolovic. Neexistují polovičatá řešení. Mluvíme o tom stále. Buď vítězství, nebo porážka. Žádné příměří. Nebo to bude ruský konec,“ svěřil se Sergej Viktorovič německému kolegovi se svými obavami.

„Dejte nám volnou ruku a my si s Čechy už poradíme,“ řekl von Ribentrop a jeho tvář se zachmuřila ještě víc, „nevděčnější ksindl, abys pohledal! Podej mu ruku a ukradne ti z kapsy prkenici! Ale my už máme svoje metody, my víme, jak vyřešit českou otázku. Stačí, když nám pro Čechy přenecháte nějaký prostor na Sibiř a my je tam přemístíme, respektive, ty, co zůstanou, na vlastní náklady.“

Sergej Viktorovič se usmál: „Na Sibiři je spousta vylidněných vesnic, to není problém. Když se vám podaří vyřešit českou otázku i k naší plné spokojenosti, jsme ochotni vám podstoupit české pohraničí. Vy pohraničí, my vnitrozemí.

Platí?“

„Platí, Sergeji Viktoroviči. My pohraničí, vy vnitrozemí,“ přikývl von Ribentrop.

„Chorošo,“ přikývl Sergej Viktorovič a sundal si brýle, aby si je mohl očistit hedvábným kapesníkem, „měl bych k vám ještě jednu prosbu. Docela soukromou prosbu. Mohl byste při čištění českého prostoru ušetřit učitelky? Vím, že české učitelky milují Puškina a já bych nerad, aby právě ony…, rozumíte mi přece...“

„Ano, Puškin byl veliký básník, možná největší básník vůbec. Víte, já se vám přiznám, že se mi Goethe vždy protivil a tak jsem v hodinách němčiny četl pod lavicí Puškina. Máte moje slovo, že české učitelky budou ušetřeny,“ slíbil von Ribentrop a objal svého ruského kolegu kolem ramen, „ale mohu vás tak o něco požádat?“

„Samozřejmě, drahý kolego,“ přikývl Sergej Viktorovič.

„Mohla by Anna Netrebko zazpívat ještě Sied nüchtern und wachet?

Je to sice kantáta, ale ona to zvládne sama, o tom jsem přesvědčen,“ poprosil von Ribentrop.

„Zazpívá vám to, samozřejmě, že to zazpívá!“ zvolal Sergej Viktorovič a nebyl by to ani on, aby ani tentokrát nelhal.