Proč v heterosexuálním manželství ženy neustále ponižují muže?

Muži jsou v manželství neustále ponižováni ženami jen proto, že jsou muži. Nechápu, proč tato skutečnost uniká genderovým expertům a expertkám 

            Strýc je náramný podivín.

            Nebýt toho, že jsem jeho jediným univerzálním dědicem, navštěvoval bych jej nejspíše jen na Den osvobození, nebo snad i vůbec. Ale to vědomí, že všechno jednou po něm zdědím, mi přece jen velí, abych se s ním setkával častěji.

            „Vydrž, hochu, je to pro dobrou věc!“ říkám si, když sedím u něj v domě, který jako jediný, třebaže nejmladší z dětí, syn zdědil po svých rodičích a který jednou zdědím i já, a ve kterém bydlí docela sám, ačkoliv tento dům má přinejmenším devět místností a jednou tolik oken.

            Naše setkání jsou strojená.

            Já se na něco strýce zeptám a on mi odpoví.

            Ale ještě nikdy se nestalo, aby se zeptal on mne. Například na to, jak dopadlo mistrovství světa v hokeji, kdo vyhrál a jak jsme dopadli my, a je přece mistrovství světa v hokeji každý rok, vždy na přelomu jara a léta, kdy už jsou všechny stromy takřka odkvetlé, a začíná být zřejmé, jaká toho roku bude či nebude úroda ovoce.

            Kdybych se neptal, nejspíše bychom celou dobu mlčeli, ostatně už delší čas strýce podezřívám, že by mu takové mlčení, ač jsme pokrevní příbuzní, příliš nevadilo.

            Tento týden jsem jej navštívil zas a zase se mne na nic nezeptal, ačkoliv se opět hraje mistrovství světa v hokeji a bylo se tedy jistě na co ptát.

            Musel jsem se jej tedy na něco zeptat já, protože, to vím dobře, by mi po delší době strýcovo mlčení začalo lézt na nervy a já bych se určitě dopustil, to vím taky jistě, něčeho, čeho bych pak trpce litoval.

            „Řekněte mi, strýčku, proč máte zrovna vy, člověk tak vzdělaný a tak sečtělý, na facebooku tak málo přátel?“ zeptal jsem jej tedy, abych ho přinutil promluvit, když už pro nic jiného, tak proto, aby se nad naším setkáním nevznášel odér trapnosti.

„Nemám mnoho přátel.

            Ale není to proto, že bych byl svině, bezcharakterní hajzl, podrazák největšího kalibru, prospěchář, ale právě naopak. Kladu na sebe ty nejvyšší mravní nároky a totéž požaduji i po svých přátelích.

            Není proto lehké zařadit se mezi mé přátele. Pro drtivou většinu lidí je to zhola nemožné, protože je to jednoduše na jejich síly. Ale nechci se přátelit s nikým, jehož mravní kvality nedosahují absolutní výše, s těmi, kdož nesplňují ta nejpřísnější mravní kritéria, jen proto, abych měl vůbec nějaké přátele.

            Možná jsem ve výběru svých přátel příliš náročný. Ale nedokázal bych, například, sdílet fotografie ze své, či jeho dovolené s někým, koho si nemohu vážit, s někým, kdo v tom či onom mravním ohledu selhává, proto koho je kategorický imperativ jen nic neříkajícím pojmem z nekonečné řady jiných pojmů.

            Proto mám tak málo přátel, ale kvalita v tomto případě zcela nahrazuje kvantitu.

            Lepší nemít žádné přátele, než se přátelit se všemi za cenu toho, že bych se právě pro nekvalitu svých přátel musel stydět sám před sebou,“ odpověděl mi strýc.

            „Dělejte, jak rozumíte, strýče.

            Já zastávám ten názor, že čím více přátel, člověk má, tím lépe, protože tím více i dostává lajků,“ řekl jsem a, aby strýc neupadl do mlčení, dodal, „a proto jste se taky, jestli to dobře chápu, nikdy neoženil?

            Neoženil jste se proto, že jste nenašel ženu odpovídajících, jak vy říkáte, mravních kvalit a už jen pomyšlení na to, že byste takřka celý svůj život, nebo aspoň minimálně padesát let, oženil-li byste se v pětadvaceti a zemřel v pětasedmdesáti, strávil po boku jedné, jediné ženy, která by nedosahovala potřebných mravních kvalit, jelikož žádná žena nemůže být z principu mravná, bylo a je pro vás krajně nesnesitelné?“

            Strýc však po mé otázce zakroutil, na znamení nesouhlasu, hlavou.

            „Ne, tak to není.

            Mýlíš se, synovče,“ odpověděl mi strýc.

            „Já, že se, strýčku, mýlím?

            No, to se podívejme!“ dotkla se mne nemile strýcova slova.

            „Ano, mýlíš se, synovče,“ přikývl strýc a pokračoval ve své odpovědi, „neoženil jsem se právě z opačného důvodu, než se domníváš.“

            „Cože, strýče?

            Chcete tím říct, že všechny ženy nejsou děvky?

            Chcete to říct zrovna vy, který na sebe kladete ty nejvyšší mravní nároky?“ zvolal jsem udiveně.

            A strýc mi odpověděl: „Ano, neoženil jsem se právě proto, že ležící vedle ženy v manželském loži musel bych si připadat jako ten největší zvrhlík, který dnes a denně, nebo takřka denně, špiní a znečisťuje svým semenem její neposkvrněnost a ještě to nazývá plněním tzv. manželské povinnosti.

            Ano, tak je to, synovče, i ta největší děvka je vysoko mravně nad námi, muži, protože je jen objektem naší toxické maskulinity. Kdybych se byl býval oženil, musel bych do týdne spáchat sebevraždu, protože by mi svědomí ani nic jiného nedovolilo. To ponížení, kterého by se mi dostávalo v manželské posteli, bylo by pro mne zcela nesnesitelné.“

            „Vy jste, strýčku, zbláznil?

            Co to, probůh, říkáte?

            Muži jsou přece oběťmi žen, jejich vypočítavosti, ne naopak!

            Snad nechcete, abych vás dal za ty řeči pod kuratelu?“ neskrýval jsem nijak své zděšení.

            „Dělej, jak sám uznáš za vhodné. Jsi přece můj synovec a dobře víš, že nijak nelpím na své svéprávnosti,“ pokrčil strýc rameny.

Jeho slova mi teď nedají ani chvilku pokoje, musím na ně pořád myslet, kdybych nechal prohlásit strýce za nesvéprávného, dostal bych se k jeho jmění a penězům, které našetřil za celý život už teď, ale mám na něco takového morální právo?

Musím se na to strýce při příští své návštěvě zeptat, kéž mi dá za pravdu!