Je to jedna z našich největších tragédií. Myslím to, že Kryl nešel po listopadu do politiky. Kde bychom teď mohli být!?
Písničky, respektive písně, neboť písničkou může být i kdejaká odrhovačka, Karla Kryla v podání Anety Langrové za doprovodu Petra Maláska a symfonického orchestru, to už je náběh na pěknou sračku, to vám povím rovnou.
Ale přesto mne na to na ten koncert neodolatelně táhlo, snad proto, že jsem doufal, že se budou provolávat protibabišovská a protizemanovská hesla a mne z toho bude naskakovat husí kůže a běhat příjemný mráz po zádech, protože v protestech proti řádně zvoleným politikům je vždy cosi magického a přitažlivého.
Poslušen toho vábení, vybral jsem na Václavák, bera to zkratkou přes Jižní město. Tam mezi dvěma domovními bloky, připojil se ke mně jakýsi člověk, jenž se mne bez okolků otázal: „Na Václavák?“
„Nu, ovšem,“ přikývl jsem a zeptal se, „jak jste to poznal?“
„To se pozná,“ řekl poněkud ten neurčitě člověk a pokračoval, „co se vám vybaví, když se řekne Kryl?
Nemyslím jako příslušník německé střední třídy, jejíž blahobyt jí dělníci, rolníci a pracující inteligence tak záviděli.
Myslím, co se vám vybaví, když se řekne Kryl v polistopadové politice.“
„Kryl v polistopadové politice?“ podivil jsem se nad bizarností té otázky, kroutě hlavou, „co se mi vybaví?
Prezident, předseda vlády, ministr, dejme tomu vnitra, poslanec, nebo aspoň politický náměstek ministra, když už nic jiného?
Ale do jaké strany by měl vstoupit?
Měl vstoupit do Klausovy ODS, aby měl konečně Klaus pořádný klacek na Havla, nebo měl vstoupit do Zemanovy ČSSD, ale co by potom dělal Zeman?
Mohl se ovšem, se svým smyslem pro pravdu, přidat ke Sládkovým republikánům.
Nebo si raději měl založit vlastní stranu a vyhrát s ní volby, což by nepochybně vyhrál?
Kdoví třeba by se u nás potom opravdu tak nekradlo, a morálka by ani trochu neupadla, ba naopak, věřím tomu, že náš národ by byl určitě aspoň z poloviny tak dobrý jako Kryl, vždyť snad není člověka, který by neznal jeho písně!
Když o tom tak přemýšlím, tak ani trochu nepochybuji o tom, že z polistopadových politiků byl by právě on nejpronikavějším talentem.“
„Hloupost!“ vykřikl však onen člověk tak, až jsem se lekl, „Kryl v politice by napáchal ještě víc škody než Havel, Zeman a Klaus dohromady!
Jestli můžeme být Havlovi za něco vděční, tak za to, že Kryl nikdy nestal předsedou vlády, nebo, nedej bože, prezidentem!“
To řka, zrychlil ten muž, že jsem mu vůbec nestačil. Jeho postava mizela v dáli, a já si až teď všiml, že má kalhoty tak nápadně krátké, že mu vůbec nezakrývají nejen ponožky, ale i kousek kůže nad nimi.
„Kde už jsem takové krátké kalhoty viděl?
Určitě jsem je už někde viděl!“ blesklo mi hlavou.
Rozběhl jsem se za tím člověkem, abych ho chytil za rameno, a zeptal se ho kdo ve skutečnosti je, ale už jsem tak nestihl učinit, neboť vešel do vestibulu stanice metra Háje.
Do ní jsem vběhl, celý udýchaný, právě ve chvíli, kdy se dveře soupravy metra mířící do centra, nenávratně zavřely a souprava se opět rozjela, kdežto já zůstal stát na nástupišti, vydán napospas revizorům, kteří mne neprodyšně obklíčili.
