Takzvaná „Husitská epopej“ má se skutečnou historii máloco společného, protože není ničím jiným než jen manipulací
Jan Žižka se časem vlastní pílí vypracoval z docela obyčejného lapky, který nepohrdl ani kusem slaniny z komína, když na to přišlo, na respektovaného a uznávaného vojevůdce, jenž svým brilantním strategickým i taktickým myšlením přiváděl západní demokracie k nepříčetnosti.
Leč i jeho čas se naplnil a tak když v roce 1424 zemřel kdesi na Vysočině, obléhaje docela bezejmenné a bezvýznamné městečko, které by jinak vůbec nevešlo do historie, zamířila jeho duše, opustivši již nefunkční tělo, neomylně do ráje pro boží bojovníky.
Tenhle ráj pro boží bojovníky, to je vám ale čertovský vynález!
Hned jak se duše Jana Žižky ocitla v ráji pro boží bojovníky, uvítal ji sám Kristus.
Napřed duši vroucně políbil a pak řekl: „Vítám tě tady u nás v nebi!
Mnoho dobrého jsi pro mne vykonal, nikoho, v duchu evangelia, neživil!
Teď se ti tisíckrát za to odměním, ať visím, jestli ne!
Řekni, máš rád raději blondýnky, nebo brunetky?
Macaté jako kardinálové nebo štíhloučké jako žloutek?
S prsy pod kolena, nebo s takovými, co by se jich za nehet sto vešlo?
Černošky pro mísení ras, nebo nordické typy pro zachování čisté rasy?
Nebo je ti to jedno, hlavně když budou ke všemu povolné?“
„Je mi to jedno, ďas to spral. Bral jsem vždy všechno, co mi přišlo pod ruku, paňmáma nebo dcera, bába, nebo vnučka, milostpaní. nebo služka. Já jsem zeman, ne saský kurfiřt, abych nad vším ohrnoval nos,“ odpověděla duše Jana Žižky.
„Amen, amen, pravím ti, ještě dnes budeš obcovat s dvaasedmdesáti pannami, blondýnkami i brunetkami, macatými jako kardinálové i štíhlými jako proutek, s prsy až pod kolena i takovými, kterých by se sto vešlo za nehet, černoškami i nordickými typy, prostě s dvaasedmdesáti pannami ke všemu povolnými!“ pravil Kristus a tak se stalo.
Odněkud se vynořilo dvaasedmdesát jízdních panen a, vrhnuvší se na duši Jana Žižky, vesele křičely na celé nebe: „Hrrr na něj!“
Ač skvělý vojevůdce a chlap jako hora, jenž si nikdy neholil podpaždí, natož ptáka, vítěz od Vítkova i Domažlic, sotva se mohl Jan Žižka ubránit takovéto mnohonásobné přesile, zvláště když neměl k dispozici svou milovanou vozovou hradbu.
Ale dá se něco takového nazvat promiskuitou?
Jednou se na to duše Jan Žižky, které to vrtalo v jejím vnitřním vesmíru, zeptala samotného Krista.
„Řekni mi, Pane, jsem promiskuitní, když obcuji s dvaasedmdesáti, vlastně pořád ještě stále pannami, protože jako duše samozřejmě nemohu mrdat v pravém smyslu slova?
Rád bych to věděl, jsem přece jen historická postava, není snad polovzdělaného Čecha, který by nečetl Vondrušku,“ chtěla vědět duše Jana Žižky.
„Dvaasedmdesát panen, to je nic. To je stejné, jako kdybys byl celý pozemský život ženatý s jednou a stále toutéž ženou a nezahnul ji ani jednou s kdejakou kurvou, třesa se jako ratlík před božím trestem.
Abys byl skutečně promiskuitní, musel bys obcovat přinejmenším řádově se statisíci panen,“ odpověděl Kristus.
„Copak je to možné?!“
Obcovat řádově se statisíci panen?!“ polkla naprázdno duše Jana Žižky
„Tady v nebi to možné není,“ pokrčil rameny Kristus a rychle dodal, „něco takového je možné jen v pekle.“
„V pekle?
V pekle to možné je!?
Obcovat řádově se statisíci panen!?“ nevěřícně vykřikla duše Jana Žižky.
„Nu, ovšem, v pekle to není jen možné, tam je to dokonce i nutné.
Jinak by to nebylo peklo,“ odpověděl Kristus.
„A kdo je v tom pekle!?
Kdo, proboha!?“ neubránila se náznaku závisti duše Jana Žižka.
„Kdo?
No přece ultrakatolíci, kdo jiný?“ ušklíbl se Kristus.
„Chceš říct, Pane, že ultrakatolíci mrdají v pekle řádově se statisíci panen, kdežto já jich mám tady jen dvaasedmdesát?!“ vybuchla duše Jana Žižky.
„Jo. Jenže ty jsi v nebi, a oni jsou v pekle. Bez přestání se tam svíjejí takovou slastí a blažeností, která není už nadpozemská, ale pekelná. Celý život transformovali svůj pohlavní pud, svůj zvířecí chtíč, své libido do svého ultrakatolictví a tak jsou za to v pekle po zásluze odměněni, protože se dá říct, že čím větší nadrženec, tím i větší ultrakatolík,“ odpověděl Kristus.
„Ale já zase nikoho neživil!
Na množství nehleděl!“ namítla duše Jana Žižky.
„Buď rád, že tam nejsi.
Věř mi, neboť já jsem pravda, cesta a život,“ usmál se Kristus a dodal, „buď vděčný za to, co máš.
Co by jiní dali za dvaasedmdesát panen ke všemu svolných!?“
Nezbylo duši Jana Žižky, než se smířit s tím, že je v nebi, ale přesto se už nikdy zcela nezbavila mučivých pochyb, jež se vynořovaly v určitých periodách, o existencionálním smyslu husitského revolučního hnutí, o čemž nám pan spisovatel Vondruška jistě brzy podá zprávu...
