Proč Karel Trčálek nemá rád Martinu Sáblíkovou?

Víte, koho skutečně obdivuji? Skutečně obdivuji lidi, kteří se pořád pokoušejí prorazit hlavou zeď, a pořád jim to nejde a nejde, a oni se o to pořád snaží a snaží....

            Muselo to být opravdu něco hrozného, co před pěti lety Karla Trčálka potkalo, protože se od té doby Karel v noci pravidelně pomočuje, skoro jako malé dítě, a přitom to byl kdysi takový statný junák, který se ničeho nebál a měl sebevědomí na rozdávání, a teď je z něho jen uzlíček nervů, do kterého strčíte malíčkem, a on se vám celý sesype.

            Co se to vlastně tenkrát před pěti lety stalo?

            Je tomu letos už pět let, a ani o chlup z nosu míň, co se konal v okolí Vlárského průsmyku (tedy přímo v mystické domovině Karla Trčálka, pozn. aut.) cyklistický závod. V něm byl nejen drtivou většinou sportovních odborníků, ale i sebou samotným pasován na největšího favorita Karel Trčálek

            Zejména místní fanoušci o vítězství svého miláčka nepochybovali ani trochu. Ve Štítné nad Vláří měli už nachystány dvě hasičské cisterny magoráku a k tomu luskouna na oslavu  jistého vítězství svého skromného odchovance s nadměrně vyvinutým smyslem pro fair play.

            A nutno říct, že se Karel Trčálek na tento závod opravdu poctivě připravoval. Tak především už půl roku před samotným závodem, jehož start byl pořadateli určen na 11. hodinu, lil do sebe každý den meldonium. Tento skvělý přípravek mu dodávali dva ruští agenti Pavka Dvorakin a Voloďa Vokunov.

            Ti žili v areálu muničného skladu ve Vrběticích, kde si nad budovou číslo 20 vybudovali zemljanku, která se poznala tak, že byl u ní zaparkovaný čistokrevný mercedes. Karel Trčálek jim nosil domácí druhák a oni mu za to dávali meldonium, byl to oboustranně výhodný obchod, a pak že se s Rusy nedá domluvit.

            „Spasíba, ty moloděc!“ děkovali mu ruští agenti za druhák, dodávajíce, „vodka, eto naša svabóda! Směrť vragu! Směrť HATO! Naše dělo, právoje dělo!“

            A byli to i tito mládenci, kteří Karlu Trčálkovi obstarali až odněkud z Komsomolsku na Amuru čistý vzorek moči, který měl nachystaný na antidopingovou kontrolu.

            Ale nebyl by to on, aby při přípravě na tak důležitý závod ponechal všechno náhodě, a tak si namontoval do kola takový malý, ale šikovný elektromotorek. Stačilo pak už jen zmačknout dobře maskované tlačítko na levé brzdě, kde by ho nikdo nehledal, a Karel Trčálek na kole zrychlil tak, že by mu nestačil ani Zátopek se svým proslaveným indiánským během.

            A tak přišel den závodu.

            Karel Trčálek se postavil na start tak sebevědomě, že všichni okamžitě věděli, že tentokrát se bude bojovat jen o druhé místo.

            Zazněl startovní výstřel, hejno vrabců vyplašeně vzlétlo k nebi a pestrobarevné startovní pole vyrazilo vpřed. Karel Trčálek, to se ví, na nic nečekal a okamžitě zmáčkl čudlík na levé brzdové páce. Jeho kolo vyrazilo ostře vpřed a nebylo nikoho, kdo by tento atak, tak brzký a přitom už vítězný, jak si myslel Karel Trčálek, zachytil byť jen náznakem.

            Během několika metrů se Karel Trčálek vzdálil zbytu startovního pole natolik, že z něj byla jen malá tečka daleko vpředu, o vítězi závodu nemohlo být nejmenších pochyb.

            „Paráda! Vítězství je moje! Nikdo na mě nemá!“ liboval si náš podvodník a vůbec ho nenapadlo, že by snad elektromotorek ve svém kole vypnul, ne, nechal ho hezky zapnutý!

            Jede, jede si, náš skromný závodník se smyslem pro fair play, jede si, jeho kozí bradka mu vlaje ve větru, jede si a myslí si, že na něho nikdo nemá.

            A jak si tak jede, najednou ho někdo, ve stoupání na poslední velký kopec, naprosto nečekaně předjede.

            „Co to!?“ spadne Karlu Trčálkovi čelist, div se mu nenamotá do výpletu.

            Podle jeho geniálního plánu ho přeci nikdo neměl předjet!

            V prvotním úleku si myslí, že ho to předjeli samotní bratři Pospíšilové.

            Ale za chvíli mu dojde, že bratři Pospíšilové by museli být dva, takže ten, kdo ho předjel, nemůže být bratrská dvojice, která vyhrála v roce 1979 anketu Sportovec roku!

            „Kdo to sakra je?!“ hledí Karel Trčálek rozčileně na soupeře, kterému sotva visí, i když elektromotorek v jeho kole jede na plné obrátky, víc z něj už ale nevymáčkne!

            To už je ale na Karla Trčálka moc, taková drzost a tak je vzteky bez sebe!

            „Kde už to jen viděl?

            To strojové a přitom tak elegantní šlapání, tu vražednou lehkost, zatímco mně už těžknou nohy, plíce lapají bezmocně po dechu a zrak se mi zamlžuje,“ byl si Karel Trčálek jistý, že už toho drzouna, který si ho dovolil předjet a kterému nestačí, musel někde vidět.

            A pak, když z posledních sil zaostří svůj zrak a popatří na dres té osoby, jako by najednou byl prasetem v trokách a někdo ho právě opařil vřící vodou, aby mu mohl sedřít štětiny.

            „Czech Republic-Martina Sáblíková!“ četl naprosto konsternovaný Karel Trčálek na kraťasech toho nezvaného soupeře.

            Ano, byla to Martina Sáblíková, nikdo jiný!

            Závodu se ovšem neúčastnila, jen si projížděla jeho trať, bylo to před olympiádou v Riu, na kterou se nekvalifikovala, a tak se jela aspoň trochu projet.

            Jenže to Karel vůbec netušil, že Martina závod nejede. Startovní listinu nečetl, tak si byl jistý svým vítězstvím. A jak byl z toho vytočený, vůbec si nevšimne, že Martina Sáblíková nemá startovní číslo, takže si myslí, že Martina Sáblíková závod naopak jede a proto dochází k mylnému závěru, že má po vítězství, o které ho ještě ke všemu navíc připravila ženská, která trénuje deset hodin denně!

            A jak je psychicky zlomený, omylem zmáčkne tlačítko na levé brzdové páce a vypne tak eletromotorek ve svém kole. A v tom okamžiku zkolabuje, protože už musí najednou šlapat sám a na to náš milý Karlík Trčálků prostě není zvyklý. Během několika metrů úplně vytuhne, že musí zastavit. A v tu chvíli ho popadne takový amok, že začne nepříčetně kopat do svého kola, které je shodou okolností úplně stejné, jako kolo Martiny Sáblíkové, jen s tím rozdílem, že Martina Sáblíková v něm nemá elektromotorek.

            „Ty kurvo, ty kurvo, ty za to můžeš!“ kope do kola, které ovšem samozřejmě za nic nemůže.

            Karel Trčálek má po vítězství a ještě navíc, jak tak zuřivě kope do svého kola, mu  vypadne z kapsy dresu lahvička s čistým vzorkem moči a rozbije se o kámen. Moč okamžitě vsákne do země a Karel Trčálek je nahraný, nezbývá mu, než aby on, největší favorit, závod definitivně vzdal, a to všechno kvůli Martině Sáblíkové, která jej předjela v tréninkovém tempu.

            Magorák se sice ve Štítné nakonec vypil, i ten luskoun se nějak snědl, ale Karel Trčálek dodnes nemůže svoji prohru rozdýchat. Dodnes se kvůli tomu v noci pomočuje a nápis Czech republic, který mu tak bolestně připomíná onu blamáž před pěti lety, nemůže ani vidět, když jej někde zahlédne, dělají mu mžitky před očima...

            Na závěr úplně vážně. Nedávno se autor tohoto článku z důvěryhodného zdroje dozvěděl, že Karel Trčálek si má po takřka dvaceti třech letech stoupnout na brusle (naposled na nich stál v Naganu), aby naskočil do zápasu Valašské hokejové ligy.

            Jenže představa toho, že se na ledě může v dresu soupeře střetnout s Martinou Sáblíkovou, ho natolik deprimuje a děsí, že už není z toho jenom pochcaný, ale ještě něco víc a ty výkaly, jak prozrazuje tentýž důvěryhodný zdroj, co se mu takto hromadí v mozku, to už je prý opravdu nefalšovaný hnus!