A kvůli tomu pomatenci zadrátují Česko a vyhlásí stanné právo, jaké si ani Heydrich nedovolil. A ovce? Těm zavřou hubu a budou spokojené, protože je pošlou na dovolenou do Karibiku. Jak uboze jsme se nechali dostat!
Doba přece jen pokročila.
Tolik testů, jako teď, se nikdy předtím určitě nedělalo, ba dokonce, člověk si může udělat test i docela sám. Je to nejen naprosto jednoduché, ale dokonce i velmi pohodlné, protože u toho můžete celou dobu sedět, a je-li na tom přece jen něco nepříjemného, pak to trvá jen velmi krátce, jistě ne déle než zlomek sekundy.
A nejen to. Lidé povídají, že se už i někde očkuje. Nejde to sice tak rychle, jak by si někdo snad představoval, ale hlavní je, že už se s tím začalo.
To vám řekne každý, každý vám řekne: „Chvála bohu za každého dalšího naočkovaného, i když to nejsem zrovna já!“
A strašení?
Prosím vás, dejte pokoj už s tím strašením!
Když podruhé pojedete strašidelným zámkem v rozhrkaném a vrzajícím vozíku, taky se už nebudete bát. Ba naopak, všechna ta strašidla, kterých jste se poprvé báli k smrti, vám budou připadat směšná, protože jste jejich mechanismus, ostatně velmi primitivní, docela prokoukli.
Strašit se mohlo snad před rokem. Ale teď, když na vás zpoza rohu vyskočí kostlivec a bude tvrdit, že zemřel na covid (ačkoliv samozřejmě ve skutečnosti zemřel toliko s covidem) budete se tomu srdečně smát. A až se tomu do sytosti zasmějete, sami vezmete nebohého kostlivce kolem ramen a přátelsky mu vysvětlíte, že takhle už se opravdu strašit nedá.
Život, jak se zdá, se vrací do normálu, protože všechno, co teď prožíváme, je už docela normální, včetně bezradnosti vlády, která ovšem za nic nemůže, protože za všechno může, docela logicky, opozice, v tomto směru se už vůbec nic nezměnilo, ostatně jak se říká ve sněmovních kuloárech, mrtvý volič, dobrý volič.
Ostatně i já jsem si zvykl. Home office, pracuji jako ústavní sudce, mi zprvu nedělal vůbec dobře. Měl jsem docela rozbitý rytmus práce už jen proto, že jsem byl ochuzen o cestu do zaměstnání, s čímž jsem se srovnával opravdu jen velmi těžko. Ale časem, při druhém, nebo třetím, už sám nevím, nouzovém stavu jsem si zvykl a přizpůsobil se.
A zvykla si, díky bohu, i moje hospodyně, i když jí to zpočátku taky dělalo velké problémy, že zůstávám doma a neodcházím na soud, chápu, že si musela kvůli tomu zcela předělat svůj denní režim. Dnes mne probudil její, už nápadně stařecký smích, jenž jsem dobře slyšel přes dveře, které jsou mezi mým pokojem a předsíní, v níž hospodyně nejspíše v tu chvíli škubala slepici, vždy ji škube tam, ne v kuchyni.
Smích to byl neobyčejně srdečný, a proto jsem si jí zeptal, když mi přinesla do pokoje teplou vodu na umytí rukou v plechovém kbelíku, čemu se smála.
„Ale tomu, čemu se smějou dnes všichni,“ řekla a já si všiml, že už je konečně bezzubá.
„A čemu se smějí všichni?“ zeptal jsem se a dodal, „vidíte, jsem tak zabrán do své práce, do všech těch právních pojmů a teorií, že ani nevím, čemu se dnes všichni smějí. Vždyť já se naposledy smál, když jsem hlasoval o tom, že je volební zákon protiústavní, a to už nějaký ten den bude.“
„Ale smála jsem se tomu, že za včerejšek přibylo dalších 13 657 nakažených a že v nemocnicích leží skoro sedm tisíc lidí,“ řekla hospodyně.
„Jenom tomu jste se smála? Netvrdím, že to není směšné, ale váš smích byl tak srdečný,“ poznamenal jsem.
„No, a ještě jsem se smála tomu, že těch, co jsou v těžkém stavu je 1432, což je oproti předvčerejšku o deset méně, hehe“ odpověděla se smíchem hospodyně.
„O deset méně, haha?“ musel jsem se zasmát i já, protože smích té stařeny byl opravdu nakažlivý.
„Jo, o deset méně, haha!“ smála se hospodyně tak, až se jí vlasy učesané na pěšinku a stáhnuté vzadu kouskem drátu, docela rozpustily, měla je dlouhé až po pás, „a taky tomu jsem se smála, že v České republice v posledních týdnech vytrvale klesají počty volných lůžek v nemocnicích. Ke středečnímu ránu bylo na ARO a jednotkách intenzivní péče volných 566 lůžek. Je to 14 procent z celkových kapacit míst na ARO a JIP, haha.
U lůžek s umělou plicní ventilací je podle údajů ministerstva volná zhruba třetina a u standardních lůžek s kyslíkem necelá čtvrtina z celkového počtu, haha!“
Hospodyně se smíchy už docela válela, ještě jsem nikdy neviděl starou ženu, že by se tak smála. Já už jsem nemohl, ale ona se pořád svíjela v křečích smíchu na zemi. A když utichla, musela jsem jí pomoct na nohy, protože byla už naprosto zesláblá.
„Popravdě řečeno, musím, jako ústavní soudce, konstatovat, že jsou naplněny všechny podmínky práva na odpor ve smyslu čl. 23 LZPS. Já ho za sebe uplatňuji, vše co tahle junta po mně chce, pokládám za nelegitimní a ignoruji. Bylo by dobré, kdyby nás bylo víc,“ seznámil jsem hospodyni se svým právním stanoviskem.
„No, dobře. Já vás chápu, vy jste studovaný člověk, vy tak musíte mluvit. Ale čemu se budeme smát my, kdyby tohle všechno najednou zničehonic skončilo? To není nic proti čl. 23 ZLPS, chraň bůh, ale jsem jen obyčejná žena a tak to vidím svým selským rozumem,“ řekla hospodyně a pak, naprosto nečekaně, spráskla ruce, „jejda ta voda, co jsem vám donesla, je už docela studená!
Přece si nebudete umývat ruce ve studené vodě, co by tomu řekl Kubek! Hned vám donesu teplou!“
Hospodyně popadla kbelík, voda v něm už byla opravdu studená, a odběhla s ním, kdoví odkud tu teplou vodu nosí, ale odněkud ji nosit musí.
„Kolik času nám zbývá, než se vrátí? Hodiny, nebo dny?“ přemýšlel jsem usilovně, zatímco jsem měl už dávno pracovat, ale hospodyně pořád nešla, neslyšel jsem její šouravé kroky, třebaže jsem svůj cvičený sluch (byl jsem dřív právním zástupcem, a cvičený sluch jsem potřeboval, abych slyšel, co si šeptají obžalovaní se svými obhájci) napínal k prasknutí sebevíc.
