V případě nejmenování Petra Hladíka ministrem životního prostředí nejde o aroganci pana prezidenta M. Zemana, nýbrž KDU-ČSL
Lánská obora vypadala jako po vymření, když jsem přes ni kráčel jasným lednovým a tříkrálovým ránem.
„Ano, máte pravdu, je to tak. Tam, kde kdysi kypěl život, tam je nyní mrtvo. Vláda mi snížila rozpočet o třicet miliónů a tak jsem musel nechat zvěř v Lánské oboře vlastnoručně vystřílet. Rvalo mi to srdce. Ale nejsem kouzelník, ani zloděj. Nedokážu vyčarovat ze svého třicet miliónů, abych mohl zachránit zvěř v lánské oboře. A taky, když se už Ovčáček oženil a nemá na tyto věci čas a Nejedlý zase musel odevzdat diplomatický, se nemůžeme převléct za tři krále a jít vybírat peníze na lánskou oboru nako každý rok, protože tři jsou vždy víc než jeden,“ vysvětlil mi hradní kancléř, jak je to s Lánskou oborou, veda mě chodbami lánského zámku k panu prezidentovi.
A taky mě k němu dovedl a musím říct, že pan prezident neztratil nic ze své monumentálnosti, stále z něj prýštila ohromná mravní síla, která působí na každého, kdo se ocitne v jejím proudu, stonásobně silnějším očistným účinkem, než působí vody posvátné řeky Gangy na vyznavače hinduismu, kteří se do ní celí ponoří.
Kancléř se někam vypařil, nebo se jen možná skryl za těžký závěs u okna, jsou chvíle, kdy člověk potřebuje být sám, zcela se izolovat od světa.
Pan prezident ještě víc naklonil svou hlavu a promluvil hlasem, který rozhodně nepřipomínal hlas hříšníka, který u zpovědi lituje svých hříchů a tak se snaží vymoci u boha rozhřešení, ne tento hlas byl tentýž, jako kdyby pan prezident pronášel svůj oblíbený vánoční projev.
„Víte, když je válka, tak k největším zvěrstvům dochází vždy na jejím konci a těchto největších zvěrstev se dopouštějí vojáci té strany, která prohrává, která je drcena vítěznými armádami.
A víte proč?
Protože ti, co prohrávají nemají už co ztratit, ale právě páchání těch nejohavnějších zločinů a nejbrutálnějších krutostí jim dává ještě pocit jakési moci, je to iluze, kterou se opájejí, která z nich dělá bezcitné vrahy, jejichž činy se nacházejí mimo hranice jakéhokoliv chápaní.
A čím víc se blíží konec války a tedy i konečná porážka, tím více se potřebují ti, co prohrávají, opíjet iluzí o svém vítězství a tím více už na nic nehledí, protože neodvratný konec, který se blíží a jehož jsou si dobře vědomi, je zbavil jakýchkoliv zábrán.
No, a se mnou je to zrovna tak.
Konec se blíží a já se ještě opíjím. Dělám to, co jsem dělal vždy a co už brzy nejspíše dělat nebudu, protože se ponořím do četby knih, chci každý den přečíst aspoň tři. Nejmenoval jsem jakéhosi bezvýznamného ministra, protože válka se blíží ke konci.
Ten člověk je naprostá nula a je vlastně mojí povinností, zdůrazňuji, že morální povinností, usměrnit takové nuly, které se sápou tam, kam nepatří, do patřičných mezí. Ten člověk se mnou tady rozmlouval a myslel si, že ho poslouchám, že přemýšlím o tom, co říká, ba dokonce si myslel, že se s ním mnoha věcech souhlasím!
Víte, mě vlastně ani tak nevadí, že je někdo nula, nebo, že není odborník. Většina lidí jsou naprosté nuly, ale pokud se někdo domnívá, že ho poslouchám, že mě zajímají jeho názory, čímž mi naznačuje, že je jsem stejná nula jako on, pak takového člověka sotva můžu jmenovat ministrem, protože tím bych popřel všechny zásady, na kterých stojí a padá politika.
Já jsem měl taky ve své vládě naprosté nuly, ale ty nuly dobře chápaly, že mě nesmí ponižovat na svoji úroveň.
Třeba takový Bašta, pomocný dělník, byl u mne ministrem.
Byla to naprostá nula a měl na starosti Čisté ruce.
Trpěl jsem ho ve vládě jedině, protože byl náměstkem ředitele FBIS, do kteréž to funkce se jaksi přimotal po Listopadu jen proto, že byl v Chartě, kterou měla Stb zcela pod kontrolou, a pak předsedal lustrační komisi. Proto měl na řadu lidí složky a ti lidé nám pak velmi ochotně v rámci Čistých rukou platili výpalné. Ale pak jsem ho musel pro neschopnost vyhodit a na jeho místo dal Karla Březinu, kterému bylo tehdy nádherných dvacet šest let.
Tak vidíte sám, že nemám nic proti nulám, když si nuly uvědomují, že jsou nuly.Ale ta nula, co jsem teď nejmenoval, si to neuvědomovala. Vlastně bych jí za to měl být vděčný, kdybych to ovšem dokázal, že mi umožnila, abych ještě jednou udělal to, co jsem dělal nejraději celý život, totiž dával nulám najevo, že jsou nuly.
Blíží se konec, mám tedy právo na všechno, na co mají právo ti, kteří prohrávají válku. Ještě jmenuji předsedu Ústavního soudu a sotva v tu chvíli nebude blaženějšího člověka na světě než mě, bude mě jako bych obejmul nějaký prastarý majestátní strom a ten strom, to nebude nikdo jiný než já…
Ale víte, co mi trochu kazí radost?
Že po mně přijde jiný, a to bude sekáč, a ten se nezakecá, ten odvolá rovnou celou vládu, a ten sekáč nebude nikdo jiný než nula, kterou jsem kdysi vyhodil z Úřadu vlády pro neschopnost, dějiny se opakují jednou jako tragédie, podruhé jako fraška!“
„Na tyhle bonmoty je pan prezident fakt dobrej, je ho škoda, že takto odchází na vrcholu sil, ještě by tady toho hodně dokázal,“ povzdechl si hradní kancléř, když mě pak od pana prezidenta odváděl, dodávaje, „ale za sebe jsem rád, že tady končím. Bez Ovčáčka a hlavně té zvěře v oboře je tady opravdu smutno a já mám zvěř rád. Zvěř a FC Slovácko.“
Když jsem pak vracel Lánskou oborou, připadala mi ještě mrtvější a sám jsem nechápal proč, bylo to pro mě naprostou záhadou...
