Tak už jsou zase tady! Vánoce. Prožijme je všichni vespolek šťastně a vesele, protože se již za dva dny zase skončí
Schoval jsem se před předvánočním shonem do jedné, v podstatě ilegální putyky, protože se v ní mohlo kouřit. Klid tam byl ovšem báječný, protože nic v této knajpě nepřipomínalo Vánoce ani trochu. Pohostinství bylo plné lidí, kteří se tam schovali před Vánoci stejně jako já.
Přisedl jsem si k nějakému muži, který vypadal na první pohled velmi klidně, ale intenzivní, byť mikroskopický třes celého jeho těla prozrazoval mému zkušenému oku, že tento chlap je velmi rozrušený.
Nemýlil jsem se, jako už tolikrát. Tento mužský byl opravdu velmi rozrušen. Brzy jsem z něho vytáhl i pravou příčinu toho, což ostatně nebylo nijak těžké, neboť jsme popíjeli skvělý dominikánský rum i kouřili skvělé doutníky, přičemž v jednom i druhém měl tento borec přede mnou nezanedbatelný náskok, protože, jak se ukázalo, seděl zde už druhý, nebo dokonce třetí den.
„Vy jste skutečně zvláštní člověk. Zvláštní a především velmi zajímavý člověk!“ řekl jsem mu, když se mi svěřil, co je příčinou vzrušení, které jsem u něj vypozoroval.
„Proč myslíte?“ zeptal se tento muž a, potáhnuv z právě zapáleného doutníku, dodal, „protože nejsem ženatý?“
„Nu, co bych zapíral, i proto. Dnes, když je dlouholeté manželství oceňováno a vyznamenáváno státem, kdy jsou lidé, tedy přesněji muž a žena, jelikož se svazku muže s mužem nemohou vzejít žádné děti, žijící dlouhá desetiletí v harmonii a lásce vyzvedáváni na piedestal, je každý, kdo není ženatý, zajímavý.
To říkám docela otevřeně, jako člověk, který ženatý je, i když ke státní ceně za věrnost mi chybí ještě pořád dost roků, stejně jako do důchodu,“ odpověděl jsem, a taky potáhnuv z doutníku, ovšem už velmi krátkého, jsem dodal, „samozřejmě nejde jen o to, že nejste ženatý, i když i to by samo o sobě jistě stačilo na román, kdyby se toho ujal někdo schopný.
Jak jsem pochopil z vašeho předchozího vyprávění, z toho, co jste mi řekl, zatímco co jsme pili rum, váš sexuální život je, abych tak, řekl velmi skromný, aspoň se to může na první pohled zdát.
Přiznal jste se k tomu, že provozujete sex jen jednou do roka, že jen jednou za rok děláte to, co my, ženatí muži, jsme povinni, vyjma jistých období, samozřejmě, dělat přinejmenším pětkrát do týdne.
Hrome, nezlobte se na mě, že vám to říkám takto, ale to je přeci velmi zajímavé!
A ještě zajímavější je to, že tak činíte s železnou pravidelností na štědrý den.
A vůbec nejzajímavější je to, že tak činíte pokaždé s jinou ženou!
Je to tak?
Říkal jste přece, že na štědrý den souložíte pokaždé s jinou ženou!“
„Ano, je to tak. Pokaždé s jinou ženou,“ přikývl s úsměvem onen muž.
Upil jsem rum ze své flašky a zvolal: „Je to tak, jak říkám, pokaždé s jinou ženou!
A teď mi, řekněte, co je lepší?
Mít třicet, padesát let každý druhý den sex s jednou ženou, to znamená manželkou, nebo mít sex jednou za rok pokaždé s jinou ženou?!“
„Já si nestěžuji,“ usmál si muž a taky si přihnul ze své lahve.
„A já se vám nedivím!“ vykřikl jsem a vzrušeným pokračoval, „co pohlavní styk, abych tak, řekl, to jiná žena.
Ale jen jednou za rok!
Jen s největšími obtížemi lze ve vašem případě mluvit o promiskuitě!
Jakápak promiskuita, když je to jen jednou do roka, navíc v ten nejtajemnější a nejzáhadnější čas, jaký může být, v čas, kdy přišel Spasitel na tento svět!
A o to jde především!
Člověče, vždyť vy vracíte Vánocům jejich skutečný význam, uvědomujete si to?
Mně, přiznám se, Vánoce už strašně dlouho nic neříkají. Děti už jsou velké, už jim musíme pod stromeček kupovat mobily a tablety, data, prostě všechny ty krámy, které nám dokonale zasraly život.
Já se na Vánoce netěším ani trochu.
Čekat každý advent na to samé pořád dokola, to se za chvíli omrzí.
Na co já se můžu o Vánocích ještě těšit?
Snad jedině na to, aby už byly pryč, aby už bylo po nich, aby se to všechno co nejdřív sežralo, aby se dárky, ty nejpitomější dárky, protože všechny vánoční dárky jsou pitomé, rozbalily a co nejdřív mně zevšedněly.
Ale vy!
Jak vy musíte odpočítávat dny, které chybějí do Štědrého dne, jak musí ve vás růst vzrušení, jak se musíte těšit na to všechno, co se mně už dávno docela zhnusilo a to nemluvím jen o Vánocích, jestli mi rozumíte.
A pak skutečně přijde štědrý večer!
Nejnudnější a nejtrapnější, spolu se silvestrem, večer v celém roce!
Ale vy, vy to máte úplně jinak, protože jste se dočkal.
A nepochybuji o tom, že váš výběr je velmi pečlivý, vždyť máte na to celý rok. A určitě si vybíráte vdané ženy! Já bych si je taky vybíral!
Zdá se to nemožné, aby někdo na Štědrý večer dostal do postele vdanou ženu, jež má doma plno povinností, ale právě o tom jsou Vánoce, o zázracích, které se mohou stát právě jen na štědrý večer.
My rozbalujeme dárky, a vy, mohu-li použít ten příměr, rozbalujete ženu!
Každý rok jinou!
My čučíme na pohádku, a vy.., když si to pomyslím, když si to představím, po roce příprav, pak jeden jediný večer, několik hodin, a pak zase celý rok nic a je tady zase advent, ulice jsou zase vánočně vyzdobené, baráky blikají a to, na co čekáme celý rok, na příchod Spasitele, je už na dohled, třebaže v úplně jiném ohledu…
Ne, promiňte mi, vy jste ale opravdu velmi zajímavý člověk!
Na něco takového je potřeba mít vůli, strašlivou a nepředstavitelnou vůli!
Já nevím, jestli bych to dokázal, takto se těšit na Vánoce!
Jak vám asi teď musí být, když do Štědrého dne chybí už jen pár hodin!
Já budu zítra zabíjet kapra, budu si špinit ruce jeho studenou krví a vy, už budete stát na prahu toho velikého vánočního zázraku…, chtěl bych být na vašem místě, ale právě jen o štědrém večeru, právě jen na Vánoce, protože ty zbývají dny v roce bych to prostě nevydržel!“
Když jsem domluvil, byla už flaška rumu prázdná.
„Ano, mám silnou vůli. A proto se těším na Vánoce, které se mi nikdy nezhnusí, protože jsou pro mě skutečným svátkem,“ přikývl muž a zeptal se, „dáte si ještě rum? Mám vám objednat další butylku?“
„Ne, děkuji. Už mi stačilo, půl litru pravého dominikánského rumu, to není legrace. Tuzemák je tuzemák, ale rum, skutečný rum je skutečný rum. Myslím, že mám dost. Určitě mám dost. Kolikátého je vlastně dnes? A jaký letopočet píšeme, je už náš letopočet, nebo ještě ne?“ zeptal jsem se takřka nesrozumitelně a sesul se pod stůl.
Tam už leželi dva nebo tři lidé, který jsem do obličeje, vcelku pochopitelně neviděl, i protože ho měli obrácený ne k nebi, ale k zemi, trpělivě čekajíce na své vzkříšení, stejně jako já.
