07. srpna 1938, Orlí hnízdo na hoře Kehlstein, 1820 metrů nad mořem, Bavorsko, Grossdeutsches Reich. Takto by mohl vypadat úryvek z nějakého románu
Jako malé dítě jsem často churavěl.
Byl to zázrak, že mě vůbec vzali do armády, jako jiní simulují nemoc, aby nemuseli bojovat za vlast, já já jsem simuloval, že mi nic není a jsem schopen vojenské služby v zákopech!
Slepota, kterou jsem byl (stejně jako svatý Pavel při svém obrácení) postižen na konci války, mi otevřela oči. Tehdy, když jsem zase viděl mi jeden lékař, Žid ovšemže, doporučil kvůli zdraví, horský vzduch.
„Vaše slepota může být způsobena pobytem ve Vídni, respektive zatuchlým vídeňským vzduchem, který se drží hlavně v kavárnách. Vy jste tam přece taky vysedával, všichni umělci vysedávají po kavárnách. Určitě jste se tam musel potkat s Leninem, Stalinem a Masarykem. Musíte na vzduch, do hor, zdraví máme všichni jen jedno, myslete na to, pane Hitlere!“
A tak jsem si nechal v horách vybudovat Orlí hnízdo. Vzduch je tady opravdu vynikající, člověk ani nemusí pít alkohol, aby se cítíl opojně, zvláště, když dostane dobrou zprávu, jako já právě teď.
„Nikdo Židy nechce! Tady mám zprávu z Evianu! Už jste ji četl na internetu?“ křičí na mě doktor, který kulhá po terase Orlího hnízda, má jednu nohu kratší.
Musím se usmát.
„To se přece dalo čekat. Kdo by chtěl Židy? Ani Stalin je nechce, párkrát jsem se s ním setkal ve Vídni v kavárně. Ale co byste chtěl od pokryteckého Západu, že ano? Stalina chápu, má to tam samé sionistické spiknutí, se Židy je v židobolševickém Rusku zacházeno téměř tak humánně, jako zatím u nás,“ usměji se na doktora a navrhl, „ale víte co? Přesuňme se tuhle na okraj terasy, je odtud vidět do Salzburgu.“
Přesuneme se na okraj terasy, před námi se rozprostře horská scenérie jak z Wagnerovy opery.
„Dominikánský vůdce je ochoten přijmout sto tisíc Židů. Sto tisíc, to není málo. Zbláznil se? Nebo jste s ním o tom jednal?“ zeptá se doktor.
„Ano, sto tisíc Židů, to není málo. Čert je vezmi, chtěl jsem, aby vyniklo pokrytectví Západu. Ohánějí se demokracií a svobodou, až se jim od huby práši, ale Židy musí zachraňovat katolický diktátor, kterého podporuje Rotschildova loutka Roosewelt. Ač sám Žid, k sobě nevezme jediného Žida, nebo tak maximálně toho pisálka Werfela.
Jo, to je ten, co psal o arménském holokaustu, na který si teď už nikdo nevzpomene.
Vůbec mně neudivuje, že nás všichni kritizují, jak zacházíme se Židy, ale když se naskytne příležitost, nikdo jim neotevře dveře, neřekne: ,My to dokážeme!‘“
Doktor odhalí svůj chrup v úsměvu.
„To přece víme všichni, jak je Západ pokrytecký, vlastně je dvakrát pokrytecký, protože je ovládán samotnými Židy,“ řekne a přeleze zábradlí terasy, aby mi mohl pohlédnout do očí, „a co teď?“
„Co teď? To víte stejně tak dobře jako já. Můj boj je bojem celého německého národa. Svět mohl ty parazity zachránit, nechal bych je klidně z Říše odejít. To Západ je vinen jejich smrtí, ne já, já si myju ruce. Jak to uděláte, nechám samozřejmě na vás, čím dřív, tím líp. Kdo má čas, má všechno, jak říká prezident Zeman,“ odpovím.
Doktor zase přeleze zpátky a oba hledíme na horskou scenérii.
„Ani na Havlově není tak krásně, a to jsem tam pečený vařený,“ rozplývá se doktor, zatímco jeho ďábelský mozek už načrtává první obrysy konečného řešení...
