Tak to pražská kavárna ani pučisté nečekali! Pan prezident, kterého tyto hyeny už zaživa pohřbily, dnes předá na Hradě státní vyznamenání. Jdětě se vycpat s článkem č. 66
Sta a sta lojových svící osvětlovalo Vladislavský sál, jenž je klenotem pozdní, vskutku nechutně jagellonské gotiky a krom toho i sálem, v němž prezidenti České republiky skládají svůj věčný prezidentský slib.
Nyní do tohoto sálu vcházely ze všech stran významné osobnosti, jež zde měly být vyznamenány samotným prezidentem republiky. Proto je taky u vchodu srdečně vítal prezidentův mluvčí převlečený za ministranta a snad proto dostalo se každému, kdo do sálu vešel, té cti vyslechnout si od tohoto přerostlého ministranta pěkný a nanejvýš příhodný žalm.
Konečně se všichni usadili na svých místech a v sále rozhostilo se slavnostního ticho, které narušoval jen ševel knírku pod nosem emeritního prezidenta Klause, to mu knírek vždy dělal, když byl emeritní prezident vždy velmi vzrušen. Všichni pak svorně čekali na úřadujícího pana prezidenta, který měl každou chvíli přijít, ale pořád nešel.
A jak tak všichni sedí a čekají, nenapadne Bohdalku nic lepšího, než se podívat na strop.
„Ježišmarjá, po stropě lezou pavouci!“ vykřikne vám Bohdalka.
Všichni se podívají na strop a opravdu po něm lezou velcí odporní pavouci!
„Panebože, vždyť těm pavoukům odpadávají nohy! To je příšerné!“ vykřikne vdova po jednom českém zpěvákovi, která si přišla pro Bílého lva.
A opravdu těm hnusným pavoukům upadávají nohy!
Lidé se v panice zvedají a chtějí prchnout z Vladislavského sálu.
Ale ve dveřích stojí prezidentův mluvčí a mává nějakým papírem.
„Klid, přátelé! Hlavně klid! Žádní pavouci zde nejsou, to vám jen pražská kavárna něco vsugerovala. A vůbec už jim neodpadávají nohy! To se vám jen zdá,“ uklidňuje přítomné prezidentův mluvčí a ukazuje na papír, „zde je podpis pana prezidenta s dnešním datem. Pan prezident přijde co nevidět, usaďte se prosím na svá místa!“
Jelikož podpis pana prezidenta vypadá skutečně jako pravý a datum je skutečně dnešní, tak se lidé, včetně Bohdalky, uklidní a sednou si zpátky na své místo. Zase se rozhostí slavnostní ticho, zase je slyšet jen ševel knírku emeritního pana prezidenta, ale úřadující pan prezident pořád nikde.
Jenže Remka nenapadne nic jiného, než se podívat ke stropu a v příští sekundě se rozlehne sálem jeho výkřik: „Tam! U stropu! Pan prezident se tam vznáší jako já onehdá v kosmu!A není sám!“
Zraky všech se obrátí vzhůru a opravdu se pod křížovou klenbou vznáší hned několik panů prezidentů s příšerně se šklebící hlavou.
„Panebože, vždyť jim upadávají nohy! To je prostě příšerné!“ zařve vdova po jednom miliardáři, která si taky přišla pro Bílého lva, protože vznášejícím se panům prezidentům skutečně upadávají nohy.
„Kdo má čas, má všechno a já mám celou věčnost času!“ promluví ti prezidenti a na důkaz toho si hlasitě říhnou.
„Je to strašidlo. Přízrak! Fantom! Pryč odtud! Podobný přízrak Gagarina jsem viděl v kosmu!“ vykřikne Remek a vrhne se k východu a s ním i ostatní a než jim v tom Ovčáček stačí zabránit, utečou všichni z Hradu jak malí haranti jen proto, že se jim zjevil delirický přízrak prezidenta.
„Tolik krásných vyznamenání! Komu je teď dáme, když nám odsud všichni utekli?“ rozhodí se slzami na krajíčku bezmocně rukama kancléř, ukázav bradou na tác s umaštěnými státními vyznamenání.
„Já bych si, s dovolením, vzal tady tohodle Bílého lva. Nikdo se nezasloužil o naši svobodu jako já,“ ozve se emeritní prezident Klaus, který jediný strachy neutekl a zůstal ve Vladislavském sále.
„A nechcete je všechny? Když už jste tady? Ať se tím nemusím tahat domů? Už mám plný auto zabijačky,“ zeptá se kancléř.
„Dejte mi je všechny, to já to tady všechno vybojoval!“ vyhrkne emeritní prezident a skácí se na zem, už těch jeho zásluh bylo na něho přece jen moc a tisíckrát nic umoří i koně, natož Klause.
