Na prodeji vody občanům vydělávají v současné době nejvíce zahraniční firmy. Jak je to možné? Možné to je, protože se korporacím se prodalo jen právo prodávat vodu a generovat zisky
Dřív to bylo s pravdou úplně jiné, řekl bych mnohem lepší. Dřív se pravda nezatajovala tolik jako teď. Člověk ráno vstal, zatopil v kamnech, napumpoval vodu do džberu a nikdo mu nemusel říkat, jaká je pravda, protože to sám věděl.
„To máme dnes hezkou pravdu, sousede!“ zdravili se lidé navzájem a hned si odpovídali, „bať, bať, hezkou pravdu máme!“
To bývalo tak někdy v roce 1848.
Ale teď?
Teď, aby se člověk po pravdě všelijak pídil, někdy i celé roky, doba prostě pravdě nepřeje, nezřídka se dnes stane, že člověk za celý svůj život pozná jednu, maximálně dvě pravdy, ale někdy ani to ne.
Čím to, že je dnešní doba tak mizerná, jak to, že před tisíci lety na tom byli lidé, co se týče pravdy, mnohem líp než teď?
A nejhorší je to s pravdou o vodě.
Dozvědět se pravdu o vodě, to je jako vyhrát dvě stě miliónů ve sportce!
Jdete kolem nějaké zpola vyschlé řeky, hledíte na vodu, a tušíte, že něco je úplně jinak, že něco je před vámi zatajováno. Koupete se doma v zahradním bazénu, ale cosi temného, nevyřčeného kazí vaší radost z této letní radovánky, tušíte, že kdosi před vámi cosi úmyslně tají, že není všechno takové, jak je vám prezentováno politiky a kdoví kým ještě.
Samozřejmě, že mi to nedalo a začal jsem pátrat po tom, jaké je pravda o vodě.
Pronikal jsem na mnohá místa, mnohdy i v přestrojení, vyptával se lidí, kteří by o tom mohli něco vědět, ale všechno, co jsem se dozvěděl, to byly jen nepatrné útržky, pramálo jasné náznaky pravdy.
Tak jsem se dostal, pomocí různých úskoků, až do ústředí nadnárodní vodárenské společnost, přímo k její generální ředitelce, která vypadala jako víla.
„Neodejdu odtud, dokud se nedozvím pravdu o vodě!“ řekl jsem rázně a ještě rázněji dodal, „celou pravdu o vodě!“
Generální ředitelka se usmála vílím úsměvem.
„Neodejdete odtud tak, jako tak,“ ujistila mne bez použití násilí generální ředitelka a vlídně dodala, otírajíc si čelo vlhčeným kapesníkem, „neodejdete odtud, protože se vám řeknu pravdu o vodě. Celou. Chcete ji slyšet?“
„Chci!“ řekl jsem pevně, protože co je víc než pravda o vodě?
Tolik let jsem po ní pátral a teď bych této pravdy měl vzdát, když už ji mám na dosah.
„Pravda o vodě je taková, že vy sám jste ze 70% tvořen vodou. Jste příliš vydatný zdroj vody na to, abychom vodu, kterou obsahujete, nechali bez povšimnutí,“ řekla generální ředitelka.
„Chcete říct, že voda, kterou dodáváte do domácností pochází…“ vytřeštil jsem na ni oči.
„Ano, veškerá voda, na které vyděláváme miliardy, pochází z lidí jako jste vy. Lidi, kteří chtějí vědět celou pravdu o vodě. No, a teď jste se pravdu o vodě dověděl. Jste spokojený?“ nepřestala se usmívat ředitelka, aniž by se dočkala mé odpovědi, protože mne už velcí a silní muži s vlhkými dlaněmi a bahnitým dechem táhli na stáčecí linku, která vypadala jako lis na víno, jen se v něm místo vína lisovala ze živých organismů voda.
A to je celá pravda o vodě, kterou teď možná pijete, nebo kterou jste si možná právě umyli ruce. Ta voda, to jsem já, ale vy se to nikdy nedovíte, nikdo vám to neřekne, leda byste snad skončili jako já a znali taky celou pravdu o vodě.
Husa pro pravdu upálili, mě pro pravdu o vodě vymačkali jako citron do posledního mililitru.
Bludný kruh existence se uzavírá, bez vody by nebylo života na zemi, ale bez života by nebylo ani vody. Jen by na tom nemusel někdo vydělávat miliardy, stačily by milióny a možná, bůhví, možná i jen statisíce, sice pouhé, ale zato poctivé, skutečně zasloužené, takové, které by se mohly investovat do naší infrastruktury, ano, rozhodně bych je investoval do naší infrastruktury, ještě ji budeme jednou potřebovat!
