Se slovy se nehazarduje. Ani se životem se nehazarduje. Hazarduje se jen se smrtí. Mohli jsme už milionkrát, kdybychom chtěli, zemřít, a přece jsme zatím ještě nezemřeli
Vzpomněl jsem si, docela náhodou, na jednoho známého.
Byli jsme kdysi spolu v blázinci, dokonce nás propustili v jeden den, že jsme zdraví a opravdu, od té chvíle jsem neměl žádnou depresi.
A protože jsem byl v tu chvíli relativně blízko jeho bydliště, nebylo mi nijak zatěžko jej navštívit.
Známý byl doma a já si hned všiml jeho nápadné bezstarostnosti.
„Vidíš, tady tu sklenici?“ řekl, když jsem se posadil a ukázal na sklenici, která stále před ním, plná jakési nažloutlé tekutiny, „za chvíli ji vypiju a umřu.“
Jeho slova mě pochopitelně vyděsila.
„Co to říkáš?
Ty nevíš, že slovy se nehazarduje!
Nesmíme o nikom říkat, že umřeme, a sobě vůbec ne!“ vykřikl.
„Jaképak hazardování se slovy?“ usmál se nechápavě známý a opět ukázal na sklenici, „vidíš tu nažloutlou tekutinu?
Ručím ti za to, že je to nejprudší jed na celém světě.
Jedna jeho jediná kapka by stačila na to, abych umřel.
Ale já tu sklenici vypiju celou, protože ten jen má tu skvělou vlastnost, že začne účinkovat až minutu po požití.“
Známého slova mě pochopitelně opět vyděsila.
„Ale já ti smrt nepřeji!
Apeluji na tvoji lidskost a zase jen lidskost!
Nepij to svinstvo!“ vyzval jsem známého ve vší vážnosti.
Ale on bral moje varování na velmi lehkou váhu.
„Jdi se vycpat se svou lidskostí, tou nás krmili v blázinci,“ řekl, neztráceje ani trochu svoji dobrou náladu, „lidskost rovná se smrtelnost.
Miliardy lidí umřely přede mnou a ty mi vyhrožuješ lidskostí?
Co potom byli ti lidé, když umřeli navzdory vší tvé lidskosti?
Byli to nelidé?
Ne, kamaráde, já teď vypiji tuto sklenici a umřu.
Uvaž sám, co se mi může stát?
Moje duše opustí tělo a bude dál existovat a nebude pro mne nic přirozenějšího než tato existence.
Nebo myslíš, že budu naříkat, že jsem opustil tělo, které bych musel tak jako tak dříve, či později opustit, tělo které existovalo vůči věčnosti tak krátce, že vlastně vůbec ani neexistovalo?
Nebo žádná duše není a všechno se skončí.
Ale jestliže se všechno skončí, tak mi bude teprve srdečně jedno, že to skončilo, protože prostě nic nebude.
A když jsem nebyl dlouhé miliardy let před svým početím, sotva mi bude vadit, že nebudu po smrti, zvlášť když už nebudu.
To máš jak s pádem do propasti. Jdeš po jejím kraji a máš strašlivý strach, že do ní spadneš. A pak ti noha opravdu uklouzne a ty začneš nezadržitelně padat. Ale místo toho, abys strachy zešílel, tak si ten pád začneš náramně užívat, a to, že se roztříštíš o dno propasti, to už je jen taková třešnička na dortu.
Jestli je kamaráde něco skutečně lidské a něco skutečně humánní, tak je to někomu přát smrt, protože smrtí nikoho neurazíš, ani mu neublížíš.“
Známého slova mě tentokrát nevyděsila, ale strašlivě pobouřila.
„Měl by ses stydět!
To, co říkáš, jsou strašlivé bláboly!
Nikdy jsem, ani v blázinci ne, neslyšel nic tak hnusného a nelidského!“ vmetl jsem známému do tváře.
„Když myslíš,“ řekl známý, vzal sklenici, a než jsem stačil čemukoliv zabránit, konsternovaně na něj hledě, vypil ji až do dna.
Měl pravdu. Jed začal účinkovat až po minutě, ale o to prudčeji, známý se svíjel další tři minuty v strašlivých křečích, než přišel konec.
Ale když umřel, najednou se mi docela nepochopitelně ulevilo, ba dokonce jsem pocítil cosi jako veselou bezstarostnost, přestože před mnou právě zemřel člověk, navíc známý, ne žádný bezcenný imigrant.
Bylo to, proto, že jsem najednou pochopil, že z celého lidstva jsem teď se svou smrtí na řadě já?
Určitě jste si všimli, že když něco pijete, tak v hrnku či v sklenici zůstane, když ji odložíte, ještě trocha tekutiny. Vzal jsem sklenici, kterou odložil známý, otevřel ústa a nechal do nich stéct dvě, nebo tři kapky jedu.
Teď už je to půl minuty a vůbec si nepřipadám nepatřičně a trapně jen proto, že za chvíli umřu, ba právě naopak, nikdy jsem nebyl na sebe hrdý a pyšný víc než teď, ten pocit bych přál zažít každému...
