Domnívám se, že školní docházka by neměla být povinná a každé dítě, by si mělo samo rozhodovat, co a jako formou se bude učit
Duševní pochody některých lidí jsou opravdu dosud nerozluštitelnou záhadou, na níž si zatím vylámala zuby veškerá věda. Pro takový případ nemusíme chodit příliš daleko, nabízí se nám totiž sám v podobě pana Nožičky.
Tento učitel s, dle vlastních slov, pětadvacetiletou pedagogickou praxí, před dvěma dny v diskuzi pod mým článkem, týkajícím se, dnes již, zejména na Podřipsku, světoznámé řeporyjské kauzy zuřivě obhajoval tezi, že pouhé mávnutí strojvedoucího, jenž sedí ve vlaku a nachází se tedy za sklem, se dá vyložit jako nezpochybnitelný, a zákonu neodporující pokyn, aby učitelky s malými dětmi přešly stažené závory a vstoupily do kolejiště.
A den nato, tj. včera, tentýž pan učitel, který nedokáže rozlišit mezi strojvedoucím sedícím ve vlaku a pověřeným pracovníkem SŽDC, jenž jediný může dát výslovné svolení k něčemu takovému, napadá iniciativu „Svoboda učení“, ačkoliv včera byl právě on obhájcem toho, že je vše dovoleno, protože zákony netřeba dodržovat, a tedy je dovoleno přecházet i stažené závory se svěřenými malými dětmi.
Tento obrat hodný Šavla však u pana Nožičky nijak nepřekvapuje, stejně jako jeho obvyklá primitivní argumentace, ze které je ovšem až příliš cítit, že se pan Nožička bojí o své teplé učitelské místečko, stejně jako to, že hlavním, třebaže podprahovým, sdělením článku pana Nožičky je: „Vidíte, zase nějaka neziskovka chce za naše peníze zrušit povinnou školní docházku!“
Nuž, řekněme si to na rovinu, pan Nožička překrucuje fakta jako vždy.
Předně zrušení povinné školní docházky neznamená rezignaci na vzdělání, ba právě naopak, znamená to rozšíření možnosti vzdělání i na ty způsoby, které byly dosud, vzhledem k povinné školní docházce, takřka ilegální.
Jistě je to požadavek radikální, ale znamená to, že lidé, kteří toto požaduji, mají ohledně školství zastávat ty jedině správné názory, tj. názory pana Nožičky?
Ale překrucování pana Nožičky pokračuje dál a nezná mezí, například, když argumentuje řidičskými průkazy. Nevím, kde přišel k tomu, že snad lidé ze Svobody učení chtějí zrušit řidičské průkazy, a už vůbec nevím nic o tom, asi kvůli nedostatečnému vzdělání, že řidičské oprávnění udělují samotné autoškoly, jak tvrdí pan Nožička, a nikoliv, jak je tomu nejspíše ve skutečnosti, příslušný správní orgán.
Ale tento drobný rozpor samozřejmě nevadí panu Nožičkovi v tom, aby nerozvíjel své fantasmagorické argumenty až do podoby zcela absurdní, když neví, kolik lidí by šlo k lékaři, který nemá státem garantovaný lékařský diplom.
Samozřejmě, že by k takovému lékaři nešel nikdo, nebo málokdo, protože by většina šla k lékaři, který je jako lékař vzdělán, protože svoboda vzdělání není zrušením veškerého vzdělávání, jak se nám snaží vsugerovat pan Nožička, ale naopak usiluje o jeho svobodu. Kdo chce být lékařem, nechť se vzdělává tak, aby tímto lékařem mohl být, v tom mu svoboda vzdělání, respektive vzdělávání, nijak bránit nebude, ba právě naopak.
Ostatně mohu se zeptat i takto: „Kdo by šel k panu Nožičkovi jako pedagogovi, kdyby nebyla školní povinná docházka?“
Ostatně, jak říká klasik, kterého vyloučili ze všech rakousko-uherských škol, a který neměl ani maturitu, natož z matematiky: „Není horšího povolání než učitelské!
Slušný člověk nemá být nikdy učitelem nebo knězem!“
Nu, nezbývá mi než s klasikem vřele souhlasit.
