Kdo si to hodí, ten vyhraje! Jednou to ovšem muselo přijít a přichází to zrovna teď, byla by to pěkná počítačová hra...
Navštívili jsme dnes s naším reportážním mikrofonem jednoho chorého člověka. Když jsme mu změřili na letišti jeho tělesnou teplotu, ukázalo se, že ji má zvýšenou. Zvýšenou teplotu má samozřejmě dnes kdekdo, a zvlášť na letišti, ale v tomto případě je evidentní příčinou přetlak myšlenek, což se v dnešní době zase až tak často nevidí, dnes ostatně už je schopen myslet málokdo a přemýšlet skoro nikdo.
Proto jsme jej s naším reportážním mikrofonem důkladně vyzpovídali.
A co nám řekl tento chorý člověk?
„Na sklonku loňského roku jsem měl zjevení,“ řekl nám hned na úvod, načež pokračoval, „bylo to ovšem docela obyčejné zjevení, prosté všech efektních obrazů. Viděl jsem před sebou toliko podzimní, nejspíše zářijovou krajinu, protože listí bylo ještě na stromech, ale léto, horké a vyčerpávající již nebylo.
Ta krajina ničím zvláštním nevynikala, respektive vynikala jedinou věcí, byla totiž naprosto liduprázdná. Všude bylo ticho, nic se nepohnulo, silnice byly pusté, obloha jakbysmet, klid a pokoj z toho přímo stříkal.
,Na podzim už nebude žádné lidstvo, na podzim už bude všude klid a pokoj,‘ pochopil jsem, že se mi zjevila luzná budoucnost.
Samozřejmě, lze toto zjevení považovat za důsledek nějaké mé duševní poruchy, lze jeho původ spatřovat i v tom faktu, že kolem vesnice, kde bydlím, prochází silniční tah, a tedy mohl jsem každý den pozorovat, maje před očima nekonečné proudy aut, nesmyslnost lidské existence zhmotněné v onom věčném proudu mrtvé hmoty, mohl jsem, zahlcen nepřetržitým hlukem, snít o tichu, které jednou nastane, až silnice budou pusté a prázdné a nebudou už žádní otravní lidé, což se pak mohlo sublimovat do mého zjevení.
Ano, mohl to být jen důsledek mého nedobrého duševního stavu, kdy jsem byl denně konfrontován s lidskou hloupostí a nesmyslností existence.
Ale na mém zjevení jako takovém není přece nic šíleného, viděl jsem tichou krajinu, v níž nebyli žádní lidé, kteří by toto ticho, tento klid a tento nadpozemský pokoj jakkoliv rušili (ostatně mám za to, že má-li zůstat boží království božím královstvím, pak musí být absolutně liduprázdné).
A není-li na mém zjevení nic šíleného, mohla se mi klidně zjevit budoucnost, totiž ta, že už na podzim nebude existovat žádné lidstvo, protože konec bude krátký a rychlý, jelikož ani jiný být nemůže.
A zdá se, že s příchodem oné epidemie, o níž se teď hodně mluví se budoucnost, jež se mi takto zjevila před vánoci, kdy se pořád dokola mluví o příchodu naděje, začíná naplňovat.
Kdesi, na jakémsi čínském tržišti přeskočí vir z jakéhosi živočicha, jenž byl stvořen jen proto, aby měl člověk, jako pán všeho tvorstva komu vládnout, právě na tohoto pána tvorstva, a záhy je letecky rozšířen po celém světě, protože lidé jsou už jen zbožím, které je přepravováno sem a tam zrovna jako ten dobytek či tropické ovoce.
Epidemie, vlastně docela nevinná, protože umírají, aspoň jen staří a slabí lidé, takže by vlastně měla být konečným řešením penzijní reformy, se utěšeně šíří. Zpočátku se s touto epidemií ještě bojuje, lidé se dávají do karantény, přijímají se opatření, izolují se nakažení.
Ale do karantény můžete dát sto, tisíc, možná deset tisíc lidí, ale nemůžete dát do karantény lidí milióny. Stačí, aby onemocnělo, byť ne smrtelně, určité kritické procento populace a celý systém, křehčí než kdykoliv jindy, se zhroutí, protože každý začne myslet na sebe, na to, aby se zachránil on, nebude mít důvod kooperovat s ostatními a tak zachovat jakýs takýs řád, který byl zárukou fungování systému, pokud se ovšem rovnou taky nenakazí.
Ekonomika, založená na tom, že lidé chodí do práce ne proto, aby dělali něco užitečného, ale proto, aby vydělávali peníze, které utrácejí za pitomosti typu datových balíčků, se v mžiku zhroutí. Přestane fungovat zásobování, rozpadne se stát, přijde konec.
Můžete mít potraviny na měsíc, na dva, na tři a stejně vám to nebude platné, protože je stejně, nakonec sežerete a co pak?
Můžete mít dostatek střeliva, abyste odráželi ostatní lidi, kteří se budou chtít zmocnit vašich zásob a tak si prodloužit vlastní agonii, ale co vám to bude platné, když nepoteče voda a vy nebudete moct vylézt ze svého obydlí, aby vaše potraviny nezůstaly bez dozoru?
Můžete mít hektolitry benzínu, ale kam vlastně chcete jet, když všude je epidemie, když všude to vypadá stejně, když budou silnice plné lidí, kteří taky chtějí někam utéct, jako by bylo kam?
Lék na nemoc samozřejmě vyvinut nebude, protože i vědci, kteří tak mají učinit, jsou jen lidé, již budou, stejně jako kdokoliv jiný, strženi všeobecným chaosem, a i kdyby snad tento lék vyvinuli, kdo jej bude distribuovat, když se všechno totálně rozloží?
Zemědělství, závislé na dotacích a naftě, přestane existovat, protože nebudou ani dotace, ani nafta.
Nebo má snad každý doma motyku, kosu, hrábě, rádlo, dostatek osiva a sadby, a k tomu příslušnou plochu půdy, aby se dokázal samozásobit?
Ale jak se může samozásobit dejme tomu milión obyvatel Prahy?
Jak a odkud, bez nafty, by se měl každý den do Prahy dopravovat dostatek potravin pro její obyvatele?
A do jiných měst?
To, že každý bude mít v ruce mobil s miliónem pičovských aplikací, mu bude k ničemu, stejně jako levná data a 5G síť. Během dvou, tří měsíců bude konec, na podzim už bude klid a ticho, protože už nebudou žádní lidé, ještě letos už nebudou žádní lidé.“
To nám řekl chorý člověk, a když jsme přijeli domů, zjistili jsme, že máme taky zvýšenou teplotu.
Ke všemu venku, jako vždy začátkem týdne, zuří zase vichřice, a třebaže nejsouc evidetně důsledkem klimatických změn, láme stromy, které jsou zatím ze silnic odstraňovány, a přerušuje dodávky elektrického proudu, které jsou zatím obnovovány, ale až budou všichni marodit, kdo bude vyrábět nové fabie, které mají být údajně opravdu krásné a atraktivní, jak proporčně, tak vzhledově?
Roboty?
Ale ty přece taky potřebují elektřinu, potřebují materiál a hlavně pro koho by je vlastně vyráběly?
Zdá se, že na nás taky cosi leze, jakási choroba, jakýsi virus, že už jsme taky choří…
