Poslanec Ondráček je statečný člověk, podepište petici na jeho podporu!

Po panu prezidentovi, po panu kardinálovi, si naše demokratická žumpa našla další oběť pro svou štvavou kampaň, docela nevinného člověka, poslance Ondráčka

            Jsem docela a bezezbytku přesvědčen o nevině poslance Ondráčka, o jeho všeobecné, a tedy i mravní způsobilosti, vykonávat funkci předsedy příslušného sněmovního výboru.

            Nedomnívám, že by se kdy poslanec Ondráček dopustil něčeho, co by jej morálně diskreditovalo, co by z něj činilo kreaturu natolik zrůdnou, že by jej bylo třeba neustále pranýřovat, dehonestovat, mravně i občansky diskreditovat, bránit mu v tom, aby si přilepšil ke svému poslaneckému platu.

            Toto své přesvědčení opírám jednak o tvrzení samotného poslance Ondráčka, který nemá nejmenší důvod lhát, když tvrdí, že k policii, respektive do Sboru národní bezpečnosti, jej přilákala vidina práce psovoda, jež je, jak známo, ideologicky docela neutrální.

Pachatel trestného činu je pachatelem trestného činu téměř v každém režimu (to jen nyní, v naší demokracii jsou zloději adorování jako schopní manažeři, jako hlavy rodin) a pes jde jen po jeho stopě, veden psovodem, to nemá s žádnou ideologií nic společného.

A jednak toto své přesvědčení opírám o výpověď člověka, který zná poslance Ondráčka osobně, neboť spolu s ním sloužil v Pohotovostním pluku, a podílel se rovněž na udržování veřejného pořádku při tzv. „Palachově týdnu“, kdy se politické neziskovky, placené ze zahraničí, pokoušely o státní převrat pod pláštíkem boje za svobodu a demokracii.

Abych ale neponechal lautr nic náhodě, abych zaručil pravdivost výpovědi tohoto člověka, posadil jsem tohoto člověka na detektor lži.

„Sedí se vám dobře?“ zeptal jsem se jej, když se na detektor lži usadil.

„Ano, sedí se mi docela dobře,“ odpověděl tento člověk.

„Netlačí vás nic?“ chtěl jsem vědět.

„Ne, netlačí,“ odpověděl.

„Fajn,“ přikývl jsem a řekl, „takže vy se znáte s poslancem Ondráčkem?“

„Ano, znám. Sloužil jsem se Zdendou v Pohotovostním pluku. Už tehdy byl nejslušnějším a nejčestnějším ze všech nás, co jsme si tam osvojovali esenbácké grify. Mohu říct, že v tomto byl Zdenda pro nás všechny vzorem. Co vím, každý z nás, mladých kluků, co jsme tam byli, chtěl být čestný jako on.“

„To je opravdu zajímavé,“ řekl jsem a zeptal se, „svěřil se vám někdy poslanec Ondráček o tom, že chtěl být původně psovodem?“

„Ano, mluvil o tom často. Dokonce měl na pokoji, v internátu, kde jsme jako frekventanti Vysoké školy SNB bydleli, ke zdi připíchnutou fotku Šaryka. Nesmělo se to, to se ví. Když se na to přišlo, dostal Zdenda kázeňskou důtku a od té doby měl Šaryka v náprsní tašce.“

„To je taky velmi zajímavé,“ přitakal jsem a řekl, „a teď se vás zeptám na to nejdůležitější. Vy jste se spolu s poslancem Ondráčkem účastnil zásahů při tzv. Palachově týdnů, že ano?“

„Ano, to je pravda,“ přikývl ten člověk.

„A pamatujete si přesně, jak to všechno bylo? Je to přece už jen téměř třicet let. Není to zase tak dávno, kdy třicet let byla skoro polovina lidského života. Za třicet let člověk může ledacos zapomenout,“ řekl jsem.

Člověk však rozhodně zavrtěl hlavou: „Ne, ne, pamatuji si to úplně přesně, jako by to bylo dnes.“

„Dobře. Takže se vás zeptám rovnou. Mlátil surově poslanec Ondráček někoho při Palachově týdnu služebním obuškem?“ chtěl jsem vědět.

„Zdenda nikdy nikoho nemlátil!“ vyskočil ten člověk z detektoru lži, ale pak se na něj zase posadil, „promiňte, trochu jsem se rozčílil, protože my tam tenkrát nikoho nemlátili, my jen zajišťovali veřejný pořádek.“

„Opravdu?“ zeptal jsem.

„Opravdu. My totiž měli přísně zakázáno kohokoliv mlátit,“ řekl ten člověk.

„Měli jste přísně zakázáno kohokoliv mlátit?“ podivil jsem se.

„Ano, měli,“ přikývl ten člověk a pokračoval, „den před začátkem Palachova týdne nás navštívil soudruh tajemník městského výboru KSČ, shromáždili jsme se kvůli tomu v jídelně. Seděli jsme u stolů, jako bychom obědvali, ale soudruh tajemník jako jediný stál, zraky nás všech se na něj upíraly.

,Soudruzi,’ řekl, dívaje se na nás otcovsky, ,jak již víte, chystají se tento týden politické neziskovky financované ze zahraničí vyprovokovat střety se složkami zajišťujícími veřejný pořádek a to s jediným cílem, zdiskreditovat socialismus. Ale my soudruhům kapitalistům na lep nesedneme.

Proto, soudruzi, nesmíte při udržování veřejného pořádku použít násilí. Každý televizní záběr, na kterém byste surově mlátili narušitele veřejného pořádku, má pro západní média cenu zlata, okamžitě by to využili ve štvavé kampani proti nám. Záměr tzv. západní demokracie je zřejmý. Chce u nás vyvolat státní převrat, aby u nás byla taky nastolena tzv. západní demokracie, ale ve skutečnosti jí jde jen o jediné, o surovinovou základnu Ruska.

Proto, soudruzi, nesmíte použít při obraně vymožeností socialistické režimu žádné násilí. Těch křiklounů je jen hrstka, i když nadělají tolik rámusu, že pracující lid nemá klid na práci. Já vím, soudruzi, že to, co po vás chci, se příčí vašemu třídnímu přesvědčení. Ale nesmíme být jako oni. Nesmíme se nechat vyprovokovat, nesmíme dovolit, aby západní propaganda měla potravu pro svoje dezinformační výkaly.

Soudruzi, můžu vás ujistit, že už dnes chodí na ÚV po stovkách rezoluce pracujícího lidu ze všech koutů republiky, ze všech fabrik a zemědělských družstev, ve kterých pracující lid svým selským rozumem odsuzuje kvikot kavárenských povalečů, kteří zaprodali svoji vlast za kus žvance.

Soudruzi, jménem svým, jménem strany i jménem všeho pracujícího lidu vás ujišťuji, že si všichni vaší odpovědné práce vážíme. Ano, chci vám tímto vyjádřit jménem svým, jménem strany i jménem všeho pracujícího lidu naši úctu a naše poděkování za ochranu veřejného pořádku.’

To nám řekl soudruh tajemník a toho jsme se pak i při zajišťování veřejného pořádku drželi. Kavárenští příživníci nás chtěli vyprovokovat k brutálnímu zásahu, na což žíznivě čekala západní média. Na jednoho povaleče připadali dva západní novináři. Ale my se nedali. Když zaprodanci pochopili, že se jejich snaha skončí fiaskem, rozzuřilo je to k nepříčetnosti.

Začali nás brutálně verbálně napadat, skandovali třeba: ,Miloše do koše!’

Jeden takový kavárník, vypadal jak Magor, se dokonce vysvlékl do naha a začal před námi tancovat.

Já měl nervy napnuté jak špagát, a když začali skandovat: ,Na Štěpána bez Mynáře!“, tak jsem se neudržel a chtěl se ohnat obuškem po tom naháči.

Ale Zdenda mě na poslední chvíli zadržel.

,To nesmíš!’ vykřikl, zatímco se k nám ze všech stran začali sbíhat západní novináři z mainstreamových médií.

Ale to už naháč začal směrem k nám močit.

Vyrval jsem se Zdendovi a chtěl toho naháče umravnit obuškem, protože rozumná domluva s ním byla evidentně nemožná, aby nemočil na veřejnosti.

Už jsem měl ruku s obuškem nad hlavou, ale Zdenda mě na poslední chvíli strhl k zemi, a zaklekl mě přesně tak, jak jsme se to učili ve škole.

„Neblázni, na to oni čekají. To oni potřebují!“ křičel mi do přes helmu do ucha, tiskna mi hlavu k zemi kolenem.

„Zdendo, pusť mě na něj. To se přece nesmí, močit na ulici!“ vzpouzel jsem se a mrskal sebou jak ryba na suchu.

Ale Zdenda se ukázal jako demokrat, a tak mě přimáčkl kolenem k zemi ještě víc: „Víš, co nám říkal soudruh tajemník! Za žádnou cenu nesmíme použít násilí! Nesmíš se jich ani dotknout!“

„Zdendo, já musím. Musím! Oni můžou všechno a my nic? Oni nás můžou brutálně napadat, oni můžou močit na ulici? Vždyť na nás ještě nakonec vytáhnou červenou kartu!

Pusť mě na něj!“

„Nepustím!

Sami se svým povykem  a svou nenávistí k našemu společenskému zřízení zadusí jako zvratky. Demokracie, to nejsou jen práva, to jsou i povinnosti! A pracující lid to ví, nedá se těmi křiklouny svést z nastoupené cesty.

Křičí, ale to je všechno, co dovedou. Život je jinde než si myslí, my jsme život, ne oni!

Tak co, už je to dobrý?“

„Jo, už je to dobrý, Zdendo,“ řekl jsem, pacifikovaný Zdendovými slovy.

Zdenda ze mě vstal a já se zvedl.

,Tu máš, ať se ti to ještě neztratí,’ podal mi štít a obušek, které jsem upustil, když mne povalil.

Za to, že jsem ho nepřetáhl obuškem, vděčí ten naháč jenom Zdendovi. On sám se nikoho ani nedotkl. Jen bránil svým štítem provokatérům, aby se necourali po Václaváku sem a tam, jak je napadne a tak nezodpovědně komplikovali veřejnou dopravu, kterou se lidé přepravovali z práce domů nebo za hodnotnou socialistickou kulturou, do divadel, koncertních sálů či galerií.

Toho naháče pak sebrali čtyři soudruzi v civilu. Ačkoliv ho slušně a ohleduplně vedli do antonu, tak je pokousal tak, že všichni čtyři pak byli měsíc v pracovní neschopnosti, a jeden měl dokonce trvalé následky.

Kdepak Zdenda a mlátička, to je dezinformace jako věž!“

Vyzbrojen tímto nesmírně cenným svědectvím, stavím se na stranu poslance Ondráčka, a odsuzuji všechny ty, kdož proti němu pořádají nechutnou mediální štvanici, aniž by znali jeho skutečnou povahu, povahu člověka, který jako příslušník Pohotovostního pluku kuřeti ani neublížil.

Ano, poslanec Ondráček je pro mě statečný člověk, a každý, kdo je stejného názoru, ať připojí svůj podpis pod tento článek. Čím víc nás bude, tím líp pro selský rozum, a čím líp pro selský rozum, tím hůř pro demokratickou žumpu!