Pan Braun připodobnil způsob mého psaní k činnosti vykradačů hrobek a sotva by někdo mohl lépe vystihnout podstatu mého psaní, které není a nikdy nebylo než jen vykrádáním hrobek, např. pana Stejskala jsem vykrádal už na Lidovkách
Už pan Presler, dej mu pánbůh věčnou slávu, ano, ten pan Presler, na jehož podporu jsem se vzdal titulu VIP blogera, si stěžoval, že ho vykrádám.
„Nu, což, vykrádal jsem ho, proč bych ho nevykrádal?“ přiznávám se k tomu, že jsem skutečně pana Preslera vykrádal.
Mám totiž velmi rád všechny ty hroby, které vykrádám, rozuměj vážně míněné články, kterými se jejich autoři snaží dokázat, že oni jediní mají pravdu (jedinou výjimkou je snad pan Josef N., který se mi sám svěřil, že obsah svých článků vůbec nebere vážně). Obsah těchto hrobů mě nadmíru láká, totiž láká mě všechna ta slovní hmota, která je v nich uložena zrovna, tak jako je vzácná ambra uložena kdesi v útrobách vorvaně.
Ostatně toto svoje přirovnání, tedy pokud jsem ho odněkud neukradl, považuji za velmi povedené. Ona hmota, kterou vykrádám z hrobů, to jest oněch tak vážně míněných článků, taky tak trochu zapáchá, aby se však pod mýma rukama její aroma, značně změnilo, to jest, stalo se nanejvýš libým.
„No a co?“ ptám se.
Slova jsou slova a nejsou ničím majetkem, a já svůj lup, onu surovou slovní hmotu, naopak jemně cizeluji, abych dával slovům již mrtvým, uloženým v hrobě, nový význam.
To se nemůže?
Kdyby chtěli být všichni ti moralisté, kteří mě obviňují z vykrádání hrobu, opravdu důslední, tak by museli označit i zmrtvýchvstání Ježíše za vykradení hrobu, protože z Ježíšova hrobu ři tomto zmrtvýchvstání, zmizelo to nejcennější, co v něm bylo, totiž Ježíš sám, Kristus a boží syn v jedné osobě, jakož i v neposlední řadě, a to je pro tento článek to nejdůležitější, i vtělené Slovo.
Jsem zloděj a moje povaha je čistě zlodějská, protože tak už to prostě je.
Naposledy jsem vykradl hrob panu Stejskalovi.
Pan Stejskal napsal článek o nějakém prašivém psu, který schválně na olympiádě odstoupil ze soutěže, aby se nemusel utkat s izraelským sportovcem. Když jsem jeho článek (v němž píše, že nemá nic proti řešení „palestinské“ otázky na jiném místě než olympijském kolbišti, což bych chtěl speciálně v jeho případě opravdu vidět, haha), hned jsem zavětřil tučnou kořist.
A nemýlil jsem se, tento hrob, tedy článek pana Stejskala, byl doslova napěchován tak vážně míněnými slovy, tak kategorickými odsudky, až mi zrak z té nádhery a bohatství doslova přecházel. Nerozpakoval jsem se ani chvíli a všechno to prachsprostě prostě a jednoduše ukradl, přece takovou nádheru nenechám ležet jen tak ladem!
Slova, respektive, abych byl přesnější, ukradená slova, pana Stejskala jsem jednoduše vložil do úst Hospodina, krále nad celou zemí, který podrobuje národy a klade pohany k nohám vyvoleného národa (viz žalm 47), a hned to, co napsal pan Stejskal, dostalo úplně jiný, troufám si říct, metafyzický šmrnc.
A viděl jsem, že to, co jsem udělal, je dobré a tak jsem se k této krádeži veřejně přiznal tím, že jsem tento blog zveřejnil. Co bylo panem Stejskal míněno tak vážně, odsouzení prašivého psa, bylo v mém blogu prezentováno jako projev boží vůle.
„Komu to může vadit?“ ptám se, zvláště když jsem při psaní svého článku vykradl i Starý zákon (Samuel 24, 12-14, kde dává Hospodin Davidovi ústy proroka na výběr z trestů, kterými hodlá potrestat Izrael, a David si vybírá mor, protože je Hospodin milosrdný).
Nemůže to vadit vůbec nikomu, a už vůbec ne panu Stejskalovi, jestliže jeho slova a jeho soud nad prašivým psem byly povýšeny na soud a slova samotného Hospodina.
Ostatně, je to určitě lepší, když se vyřádím tady, kde moje škodolibé blogy stejně většina slušných a normálních lidí ignoruje, než kdybych své spoluobčany napadal fyzicky, třeba břitvou.
