Kdo by si hřál hada na prsou? Soudruh Lenin neměl jinou možnost, než cara popravit, aby socialistická revoluce v Rusku zvítězila
Jakov Jurovskij na tu noc dlouho dojatě vzpomínal. Když o ní vyprávěl, vždy se mu v očích zatřpytily slzy jako démanty o nic menší, než ty, které měly ve svých šatech všity Taťána, Anastazie a Marie Romanovovy.
„Byla to nejkrásnější noc mého života,“ pokyvoval hlavou Jakov Jurovskij a nebylo mu proč nevěřit, „už když jsme vstoupili do místnosti, kde jsme cara a jeho rodinu zavřeli, věděl jsem hned, že se na tuto noc budu v dobrém vzpomínat až do konce svého života.
Ta místnost nebylo o nic větší než pokoj v komunálním bytě a proto jsem ani při čtení rozsudku nemusel příliš křičet. Přečetl jsem ho jednou, po druhé a pak sáhl po revolveru.
Trefil jsem cara hned první ranou.
,Seš pašák, Jakove!’ pomyslel jsem si, ale ještě tady byli ostatní, které bylo rovněž třeba popravit, jak si soudruh Lenin přál.
Carevnu jsme popravili hned, ale děti se nám rozběhly na všechny strany, jako by měly kam utéct.
Caravič Alexej se rozběhl přímo na mě.
,Chce kolem mne proklouznout a vyběhnout ze dveří ven!’ bylo mi hned jasné, a tak jsem careviče, když kolem mne běžel, povalil na zem, a střelil ho do ucha.
V tu chvíli se v mé duši rozhostil nádherný pokoj a mír.
Jenže jsem se rozkašlal, protože v místnosti bylo, to se ví, plno kouře. Otevřeli jsme dveře, a když se kouř rozptýlil, viděli jsme, že dívky ještě žijí.
,Nu, co naplat, musíme je ubodat bajonetem. Péťo, buď tak hodný, chop se toho,“ poprosil jsem soudruha Jermakova, aby je ubodal.
Když se tak stalo, bylo mi do zpěvu.
Kdepak, poprava carské rodiny, to se prostě musí zažít!“
Tak žil dvacet let Jurij Jakovskij s touto drahocennou vzpomínkou, kterou ochraňoval jako oko v hlavě, a když v osmatřicátém tak trochu nečekaně zemřel, pohřbili ho na Donském hřbitově, jak si vždy přál.
„No, Jakov to byl pašák, zastřelit cara, to se musí taky umět,“ vzpomínali na něj s obdivem až do své smrti ti, kteří jej přežili.
