Politicky nekorektně o islámu

Safra, safra, zas je tady politicky nekorektní článek! Aby se nám s těmi nekorektními články ještě nakonec neroztrhl Mohamedův pytel! Ale mám už plné zuby všech těch keců, a ještě míň trpělivosti s těmi, co ty kecy produkují

            Konec třetího měsíce tohoto roku byl nebývale horký, teplotně abnormální.

Ačkoliv půst uhryzl ze svého bezmasého krajíce sotva dvě třetiny, dalo se chodit už v kraťasech a vůbec  všeobecně v krátkých věcech. Lidé  se náruživě obnažovali, co to šlo a  jejich pokožka hladově hltala sluneční paprsky, jež se k ní draly skrz vesmír, i když meteorologové zůstávali při zemi. Podle nich měla přijít se začátkem nového měsíce i studená fronta.

            Počasí takřka letní vtisklo lidem přívětivé, třebaže, pravda, i trochu malátné výrazy, které měl na svědomí nejspíše bzukot po zimě opět probuzeného hmyzu.

            Ale Ramlice se tím nedala ukolébat, věděla, že nebezpečí stále hrozí, že se nijak nezmenšilo jen proto, že začátek jara už tolik připomíná léto. Ba právě naopak věděla, že se toto nebezpečí zvyšuje, že naše západní civilizace je ve smrtelném nebezpečí, že to všechno kolem, co se zdá být přitakání životu, ta radost vynořivší se s příchodem jara a koncem zimy, může být taky už jen smrtelnou křečí.¨

            „Chce nás ukolébat, otupit naši pozornost, aby pak oni mohli přijít a podříznout nás jak beránky!“ myslila si Ramlice o bzučícím hmyzu, jenž dělal lidmi sedícími na zahrádkách restaurací tak malátnými.

            Ramlice měla pravdu.

Nebezpečí, na které bez přestání myslila, opravdu sílilo. Milovaná západní civilizace byla sevřená v muslimských kleštích.

Muslimáci se množili jako potkani, mávajíce u toho koránem.

Kdežto západní lidé, jediní skuteční lidé na celém světě, lidé, již dali světu jeho veškerý pokrok, veškeré jeho vymoženosti, tomu jen přihlíželi, omámeni bzukotem hmyzu, jsouce do morků svých kosti mírumilovní, aby je právě tako jejich mírumilovnost zabila, jsouc zbraní, kterou sami vtiskli do rukou muslimáků se slovy: „Když jste si nás upekli, tak si nás i snězte!“

            „Ne, to se nesmí stát!“ zvolala zoufale Ramlice, když ji zase před očima vytanula vize muslimské Evropy, vize, proti které jsou všechna Sybilina proroctví, ba i Janovo zjevení, neškodnými dadaistickými hříčkami.

            Ramlice si proto sedla na svoji prdel a napsala článek o islámu. Ten článek byl politicky nekorektní. Tak nádherně politicky nekorektní, že nic tak politicky nekorektního o islámu ještě nikdo v historii lidstva nenapsal. Takový článek skutečně mohla napsat jen žena nanejvýš odvážná a statečná. Žena, jejíž typ takřka ze západní civilizace vymizel, což ovšem také svědčí o jejím bolestném úpadku.

            Ramlice opravdu neměla žádné ohledy. Jasně a matematicky dokázala, že islám plodí násilí, neboť obsahuje verše, které k násilí explicitně vyzývají.

Stejně tak dokázala, což se před ní ještě nikomu nepodařilo, že šestým pilířem muslimské víry je džihád.

A všichni přece víme, co je to džihád!

Bylo to něco jako dobytí jižního pólu politické nekorektnosti, nebo prvovýstup na její nejvyšší horu.

Krom toho jasně ukázala, že muslimové jsou prostě zdegenerování, že jejich IQ je minimální. A uznejte sami, co s takovými lidmi ve světě, nad nímž již přebírá vládu umělá inteligence?

Zkrátka a dobře byl to náramně povedený článek.

Nešel, pravda, do hloubky, ale to jen z toho důvodu, že směřoval k výšinám.

Nezabýval se například otázkou, zda náhodou není islám, ve své podstatě totalitní ideologie, účinným lékem na mor liberální demokracie, která rozložila západ i svým důrazem na práva menšin, to jest, zda není vlastně jedinou nadějí Evropy, zda ti, kteří brojí proti rozkladu Evropy nemají sami k islámu mnohem blíž než si myslí..

Nenaznačil, onen článek, že právě islám, jako totalitní ideologie jedním vrzem umlčí všechny ty genderové, feminsitické, LGBT a jiné neomarxitické bláboly spolehlivěji než cokoliv jiného.

Nepodumal nad tím, že islám dává lidem přesně to, po čem lidé tak zoufale volají,  totiž pevnou půdu pod nohama postmoderního chaosu, že je to právě islám, který vrací jejich milované tradiční hodnoty, dává jistotu, že na ně bůh nezapomněl, že oni lidé, jsou pořád těmi nejdůležitějšími bytostmi v celém kosmu.

Neptal se tento článek ani na to, zda islám není náhodou jediným možnou záchranou Západu, kde člověk ztratil všechno, co jej dělalo člověkem, zda v tomto odcizeném a odlidštěném světě není islám tím, co může člověku dát člověku opět pocítit teplo společně sdílené kmenové sounáležitosti, i když za cenu toho, že je nažene do mešity, kde se navíc je všemu musí ještě vyzouvat.

Tento článek neodhalil příčinu toho, proč je islám tak životaschopným i přes veškerou svoji obludnost, proč vítězí, jsa produktem mozku šíleného proroka, člověka nanejvýš agresívního, i v dnešní době, když učení jeho antipodu, mírumilovného Ježíše, skomírá na úbytě.

Ale odpovídat na tyto otázky nebylo smyslem tohoto článku, ani se nimrat ve všemožných nuancích. Tento článek měl přehlušit bzučení hmyzu a varovat před islámem, vmést pravdu do tváře dobroserů, kteří by nejraději zaplavili Evropu miliardami muslimů ve jménu zvráceného neomarxismu, toho největšího svinstva pod sluncem, jež preferuje příslušnost sociální před příslušností národní!

Když Ramlice článek dopsala, zaplavil ji blažený pocit.

„Na mém místě by to udělal každý slušný člověk! Dobroserové se teď z toho poserou!“ věděla moc dobře.

A nemýlila se. Účinek tohoto článku byl bombastický.

Pravda, muslimové dál zůstali muslimy. Dál jich bylo jako hoven po celém světe, ale ti ostatní lidé, kterým ještě zbyl kousek zdravého rozumu, byli nadšením beze sebe.

„Pravda! Rozmáčknout ten hmyz!“ volali nadšeně.

Dobroserové  se opravdu posrali, byli tím článkem tak omráčeni, že se nezmohli na slovo. Jen lapali po dechu, něco tak politicky nekorektního tady opravdu ještě nebylo!

Ramlici hřál úspěch jejího článku. Hřál ji tak moc, že si musela vyjít po setmění r ven, aby se trochu ochladila. Noc byla jasná, na nebi zářily hvězdy. Když Ramlice zahlédla Aldebaran, znechucením si odplivla. To arabské jméno ji pohled na tu jasnou hvězdu docela zhnusilo, vůbec nechápala, jak nějaký spisovatel mohl jednu svou povídku pojmenovat „Invaze z Aldebaranu“.

Na tmavém nebi se objevil půlměsíc.

Ramlice si chtěla taky odplivnout, ale tu si všimla, že se půlměsíc snáší k zemi a někdo na něm sedí.

Tou osobou, která na Měsíci seděla, nebyl nikdo jiný než Ježíš. Zakladatel západní civilizace, největší dobroser na světě.

Půlměsíc se snesl až těsně nad zem, Ježíš z něho elegantně seskočil, udělal dva tři půvabné kroky a stál před Ramlicí.

„Tvůj článek o muslimech na mě zapůsobil hlubokým dojmem, vlastně mi otevřel oči,“ řekl nezvykle vysokým hlasem a pokračoval, „splním ti jakékoliv tvé přání, i když Halík o mně tvrdí, že nejsem plnič přání. Ale pro jednou se snad nic nestane. Co by sis přála?“

„Aby ze světa zmizeli všichni muslimové!

Pak bude na zemi konečně mír!“ zvolala Ramlice

Ježíš se usmál.

„Ó, jak jsi mírumilovná! Ve jménu míru bez mrknutí oka zlikviduješ miliardu a půl lidí, i když, svatá pravda, není mezi nimi jediný spravedlivý. Ale staniž se“ usmál se Ježíš a vytáhl z kapsy něco, co připomínalo starou Nokii, ale proti staré Nokii bylo na tomto přístroji jen jedno, červené tlačítko, „když zmáčkneš to tlačítko, všichni muslimové rázem zmizí a na světě zavládne klid a mír.“

Ramlice natáhla ruku, ale pak se zarazila a podívala se zoufale na Ježíše.

„Co je? Nedokážeš odstranit miliardu a půl lidí pouhým zmáčknutím tlačítka?

Ještě jsi nikoho nezabila?

Neni nic jednoduššího než někoho zabít.

Aspoň ne pro muslima, vždyť víš sama!“

„Já..., mně stačí, když nebudou žádní muslimové v naší krásné zemi,“ odpověděla Ramlice.

„Ale to je přece nemožné. Muslimové jsou jako mor. Neexistuje žádný umírněný muslim, to přece taky sama moc dobře víš. A ty teď můžeš zachránit před nimi celý svět, když zmáčkneš to tlačítko.

Jen si představ tu nádheru!

Miliarda a půl muslimů najednou zmizí!

Ani tolik Židů nevyletělo komínem!

Každý mírumilovný člověk na tvém místě by to udělal!

Nebo to mám udělat já?

Největší dobroser na celém světě?

Mám vzít zase na sebe všechnu vinu, mám nést zase svůj kříž?“

„Udělej to ty. Ať je zase mír na světě! Prosím, pro boha svatého!“ prosila Ramlice Ježíše.

„Amen, amen, pravím vám, cokoliv jste jim udělali, jako byste mně udělali,“ řekl Ježíš, zmáčkl tlačítko, dodávaje, „běž domů, a nehřeš více. Žádní muslimové už nejsou.“

Ramlice poslechla Ježíše a šla domů.

Tam už na ni čekala radostná zpráva.

„Žádní muslimové už nejsou! Všichni muslimové se obrátili na víru! Ti mladí mužové, co k nám plují na člunech z Afriky se nechali pokřtít, sestoupil na ně Duch svatý, a stejně tak i ostatní muslimové konvertovali!

Korán už neexistuje, proměnil se na Čtyřlístek!“ jásali lidé a navzájem se objímali.

„Musíme přijmout co nejvíce uprchlíků, protože to jsou křesťané!“ jásala i Ramlice, a hned  si vzala na byt uprchlickou, teď už křesťanskou rodinu se sedmi dětmi odněkud od Allepa, a na svůj politický nekorektní článek o muslimech si už ani nevzpomněla.