To byl ale blbý nápad zvolit papežem zmiji, kterou si hřejeme na prsou. Jak to mohl jenom bůh dopustit, jak nás mohl zanechat Satanovi napospas?! Délka blogu cca 13 hod 54 min 05 s
Své dnešní vyprávění, ostatně jako vždy nesnesitelně dlouhé, chci začít úplně jinak než vyprávění včerejší.
Pokud si vzpomínáte, pokud se vám to nevykouřilo z hlavy jako dým kadidla, začínal jsem své včerejší vyprávění popisem stolu, u kterého sedím.
Ten stůl je docela obyčejný a proto nemá smysl jej znova popisovat.
Jednak není popis stolu modlitbou, aby byl opakován pořád dokola, a jednak nebyl by ústředním pojmem tohoto opakovaného popisu tento stůl sám, nýbrž ústředním pojmem tohoto popisu byla by toliko idea tohoto stolu.
Asi už tušíte, kam tím mířím. Totiž k tomu, že tento popis byl by jen popisem obecných tvarů a forem, že by vystihoval obecné vlastnosti celé třídy objektů, které spadají pod pojem docela obyčejného stolu.
Z tohoto důvodu je tedy opakování popisu stolu, kterým jsem začal své včerejší vyprávění, vlastně zcela zbytečné.
Proto chci své dnešní vyprávění začít popisem pokrmu, kterým se právě sytím, a který leží na stole, jenž je vám už tak dobře znám (má čtyři nohy a je docela obyčejný).
Pokrm, kterým se právě sytím, je nadmíru hutný. Tak hutný, že už ani hutnější být nemůže. Je hutný jako skála, která je tím nejlepším podložím pro domy, které mají stát věčně. Přesto nemám s jeho polykáním, natož trávením ty nejmenší problémy.
Pochybuji ovšem, že vy byste takto hutný pokrm dokázali vůbec strávit, natož pozřít jedno jeho jediné sousto, aniž bych vás touto svou pochybností chtěl urazit.
Ale copak není přílišná hutnost za normálních okolností překážkou poživatelnosti každého pokrmu?
Za normálních okolností nedokázal bych tento hutný pokrm strávit ani já.
Jenže okolnosti, za kterých tento pokrm právě konzumuji, rozhodně nejsou normální, tak jak si normální okolnosti většinou představujeme.
Jde o to, že moje způsobilost přijímat takovýto hutný pokrm je dána tím, že jsem abnormálně vyspělý.
Jak se to mohlo stát?
Stalo se to docela jednoduše.
Dlouholetým cvičením vypěstoval jsem si své smysly tak, že okamžitě rozeznám dobré od špatného.
Jako se někteří lidé pravidelně každý den dobrovolně sprchují ledovou vodou, a tak se z nich, mnohdy nenápadně, stanou náramní otužilci, tak já jsem každý den pravidelně přivykal slovu spravedlnosti, v důsledku čehož ovládám abecedu boží řeči, jako když bičem mrská, klidně bych mohl být jejich učitelem.
Ano, klidně bych mohl vyučovat boží řeči i papeže.
Vida, já o papeži a papež za dveřmi, ale co vlastně za dveřmi, papež se mnou u jednoho stolu!
„Dáte si se mnou, svatý otče?“ nabídnu Svatému otci svůj pokrm (host do domu, bůh do domu!), který sedí, celý v bílém, u mého stolu.
„Děkuji, ale váš pokrm je pro mě příliš tuhý. Já se živím tímto!“ řekne papež, vytáhne lahev mléka (svěceného, samozřejmě) a dlouze si lokne, „ach, to je dobrota!“
„Je jako nemluvně, pije mléko,“ pomyslím si a nahlas řeknu, „ti uprchlíci, to je průser, co? Jak tepenné krvácení, či ejakulace. Stříká to na všechny strany a nejde to nijak zastavit, leda snad přiškrcením.“
„Já bych to všechno střílel na potkání strojními puškami, však jich máme ve Vatikánu celý arzenál, Maximy i Lewisy, stačí si vybrat. Nebo aspoň to všechno rozsekal na kusy masa, ze kterých by se kouřilo dlouho do noci, možná až do rána,“ odpověděl svatý otec a lokl si zase mléka.
„Hm, to asi myslíte Leviticus 24,16: ,Kdo bude lát jménu Hospodinovu, ten musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domácí zemře, bude-li lát jménu Hospodinovu?,“ řeknu.
„Jo, to mám přesně na mysli!
Na základě výše uvedeného by měli křesťané učit ostatní tak, že buď se hosté (migranti a uprchlíci) přizpůsobí zvykům země, v které chtějí žít, nebo budou ukamenováni. Taktéž by pro ně mělo platit to, co platí pro každého občana země, kde žije. Jestli někdo spáchá trestný čin, měl by být potrestán podle zákonu země, kde chce žít.
No, nemám pravdu!?“ praští svatý Otec pěstí do stolu.
„Nemáte pravdu, svatý Otče, náramně se mýlíte,“ pousměji.
„Cože, já že se mýlím?“ vykřikne ohromeně svatý Otec.
„Nu, ovšem, že se mýlíte. A jak byste se nemýlil, když pijete mléko, div ne z prsu, jako nemluvně,“ řeknu a začnu svatému Otci vysvětlovat, v čem se mýlí, „nechejme stranou, že ten verš zní jako vystřižený z koránu, že je to verš, který by dělal z křesťanů toliko pokřtěné muslimy, to je rozměr dejme tomu jen estetický.
Mnohem horší je to, že jste se právě dopustil věroučné manipulace.
Použil jste záměrně tento verš ze Starého zákona, abyste navodil dojem, že je závazný i pro křesťany.
Jenže věrní čtenáři Písma vědí, že tento verš byl závazný toliko pro tehdejší (o tom současném lze samozřejmě spekulovat) Izraelský lid, který byl ve smluvním vztahu s Hospodinem, jehož se zavázal uznávat jako jediného boha.
Jenomže křesťané nejsou ve smluvním vztahu s Hospodinem. Jsou účastníky nové smlouvy, kterou uzavřeli tentokrát už s trojjediným bohem, tím, že uvěřili v Ježíše Krista, za což budou vzkříšeni. Ti, kteří tuto smlouvu neuzavřeli, mají smůlu, těch se život věčný netýká, vzkříšeni nebudou a proč taky?
Tedy, milý svatý otče, jestliže prezentuje příkazy závazné pro Izrael jako závazné i pro křesťany, pak nerozumíte ani co by za nehet Panny Marie vešlo Písmu, nebo tak činíte záměrně, aby se křesťané chovali stejně jako muslimové, aby zabíjeli každého, kdo neuvěří v jejich boha, kdo chce u nich provozovat své násilné a primitivní náboženské rituály, např. obřízku či půst.
Neříkejte mi, že nevíte, co říká Levitikus 19,34: ,S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi: Já jsem Hospodin, váš bůh.´“
Ďábla poznáte podle jeho pýchy, podle toho, že nesnese žádnou konstruktivní kritiku.
„Jděte do hajzlu s Levitikusem 19,34, jděte do hajzlu s celým Novým zákonem, s tím, co říká Ježíš!
Buď to budeme střílet jako králíky, nebo půjdeme sami do hajzlu!“ rozkřikne se papež a praští do stolu tak, až z něho, tedy ze stolu, a tím pádem i z mého tuhého pokrmu, nezůstane kámen na kameni.
A tak, ačkoliv se začalo jinak, končí se mé dnešní vyprávění stejně jako to včerejší.
Ale sami vidíte, že to není moje vina, ale vina papežova.
A víte přece, co se v takových případech říká.
Říká se: „Hoď kamenem, kdož jsi bez viny!“
