Největším štěstím je, že opravdu důležitým blogům jde dát bombastický, i když trochu nelogický titulek a tím osloví více občanů, kteří se o dění zajímají, aby nakonec stejně o ničem nerozhodovali
Pivko moc nemusím, ale s panem Davidem Dvořákem si zachlastám rád, jeho článek „Podvolené, čeká osud Chamberleina, Suchoně a povede ke ztrátě svobody a potokům krve“ si ani nic jiného nezaslouží, než si pořádně zachlastat s jeho autorem.
A začněme hezky od konce.
Pan Dvořák na konec svého článku umístil myšlenku víc než geniální, ve které nejen nám, ale i de facto celému světu říká: „Napřed je třeba udělat pořádek ve vlastních řadách, a až pak je šance na uchování svobody a současného způsobu života.“
Ono vlastně ani nic jiného nezbývá. Po té, co po celý svůj článek nelítostně tepe pan Dvořák do současných nešvarů, se snad nenajde nikdo, kdo by najednou nepocítil nutkavou potřebu udělat si ze všeho nejdříve pořádek ve vlastních řadách, a především ve vlastních řadách, aby pak byla aspoň jakás takás šance na zachování svobody.
Ale co to vlastně znamená to, udělat pořádek ve vlastních řadách?
A kdo ho bude dělat?
Bude ho dělat pan David Dvořák?
A bude ho dělat třeba po vzoru Black lives matters, čili po vzoru levičáků, kteří přece pořádek už dělají?
Naštěstí ale chlastáme s panem Dvořákem pivo, tak se ničemu nedivíme, vše je nám jasné, a srozumitelné. Prostě se musí udělat pořádek ve vlastních řadách, a pak bude, ne-li rovnou svoboda, pak aspoň šance na zachování svobody, a jak se dělá takový pořádek ve vlastních řadách, si dovede každý jistě představit.
Klíčovým termínem článku je ovšem slovo „podvolování“.
Podle pana Dvořáka se všichni podvolujeme, jako se podvolovali Židé za druhé světové války.
Tak třeba celý národ se podvoluje tím, že chodí nakupovat, podle pana Dvořáka, do supermarketů.
Ale co jinému mu zbývá, když jsou v něm ty proklaté slevy?!
Stačí pár velmi sofistikovaných slev (třeba teď na podzim cukr kilo za 9,90) a všechen český národ zobe řetězcům z ruky, zobal jim z ruky před covidem, zobe jim z ruky teď, aniž by věděl, že se podvoluje!
Nebo důchodci!
Teď jim bylo přidáno pět tisíc, a oni se podvolí, budou zase volit Babiše, aniž by věděli, že se podvolují!
Vytvoří se dluh pěti set miliard, které se rozdají lidem, aby ty peníze prožrali, ale, opět podle pana Dvořáka, je to vlastně jen další krok k ožebračení lidí, kvůli se kterým se ten dluh udělá, protože o tyto peníze je nakonec stejně okradou ti, co mají správné kontakty, aby za ně skoupili za babku majetky těchto nešťastníků, kteří skončí v exekuci.
A protože chlastáme s panem Dvořákem a máme v sobě už pár piv, tak se tomu všemu musíme smát.
„Haha!“ směje se jednak blbosti těch, kteří se podvolují a jednak chytrosti těch, kteří se na tom všem napakují, kteří shrábnou těch pět set miliard ze státního rozpočtu.
Ovšem pak se přestaneme smát, protože to zase taková legrace není.
Za těch pět set miliard se přece mohla solidně vyzbrojit armáda a místo, abychom ty peníze prožrali, tak se mohlo zaútočit na Turka, aby byl konec s tím věčným podvolováním, jenom by se zbraně nesměly kupovat od Američanů, protože to by bylo zase podvolování!
A jak tak s panem Dvořákem chlastáme, jak se noříme hlouběji a hlouběji do jeho myšlenkového světa, jak zjišťujeme, že nás Babiš sice na jedné straně okradl o pět set miliard, ale na druhé straně můžeme být za něho vděční, protože kličkuje, jak se dá, i když je to zloděj, tak zjišťujeme, že jediný, kdo se vlastně ničemu nepodvoluje, je pan Dvořák!
Proto jsem se ho zeptal, jak jsme tak chlastali, zeptal jsem se ho jako svého spoluobčana, jestli by šel bojovat ne za svobodu Somálců, ale za svobodu naši, za naše zájmy třeba právě proti muslimům?
„Ano, šel bych. Šel bych hned, kdyby to bylo jen trochu možné!“ odpověděl mi pan David Dvořák, načež jsme si dali další pivo, po kterém jsme dospěli k názoru, že všichni ti, co se podvolují, budou po zásluze potrestáni.
A jak jsme k tomu dospěli, už mi nezbývalo nic jiného, než abych se s panem Davidem Dvořákem rozloučil pevným stiskem ruky, jednak už těch piv bylo na mě dost, a jednak se pan David už oblékl do zbroje blanického rytíře.
„Pokud nevyjedu teď, tak už nikdy!“ řekl mi na rozloučenou, bodl ostruhami sám sebe do slabin a vyrazil vpřed, takže máme pořád ještě aspoň teoretickou šanci na záchranu, pokud se i pan David Dvořák nepodvolí, a pokud ano, pak už nás opravdu čekají jen ty dobytčáky...
