Rusofobie je regulérní duševní choroba, protože jen blázen a duševně chorý člověk se může bát Ruska. Proto potěší, že se najdou i rozumní lidé při smyslech, jako europoslanci David a Konečná, kteří se Ruska nebojí
Za ta léta, co strávila spousty hodin v europarlamentu, si europoslankyně Konečná přece jen přišla na způsob, jak využít tento, zdánlivě promarněný, čas, co nejefektivněji.
Naučila se plést svetry, docela sama od sebe, nádherné a hřejivé svetry, které se báječně osvědčovaly už při pokojové teplotě 18 °C. A tak zatímco jiní v europarlamentu vyspávali noci prohýřené v nočních podnicích pochybné pověsti, či cosi kutili na svých chytrých telefonech, europoslankyně Konečná celé ty nekonečné dny v europarlementu štrykovala a štrykovala.
„Jednou hladce, dvakrát obrace, a teď třikrát anglicky,“ říkala si europoslankyně Konečná a prsty se jí přitom jen míhaly, aby ne, když používala jen ten nejkvalitnější chemlon a to, o čem se v europarlamentu jednalo, šlo díkybohu, docela mimo ni.
A tak tomu bylo i onoho dne, kdy se hlasovalo o tom, že Rusko je teroristický stát.
Jako každý den sedla europoslankyně do své lavice, vytáhla pletení a s chutí se do něj pustila, takže se onoho zvrhlého hlasování zdržela, jednoduše proto, že ani nevěděla, že se o něčem takovém hlasuje. Místo toho řadila hezky jedno oko za druhým, aby pak jejich řady zase systematicky vrstvila na sebe. Brzy měla upletený jeden svetr, pak další a další, celkem za ten den upletla dobře devět nádherných svetrů, přesně takových, jaké nosili předváleční členové strany, když za první republiky demonstrovali proti drahotě a dožadovali se vlády odborníků.
Zasedání se skončilo, hlasovací sál se začal překotně vylidňovat. I europoslankyně Konečná si sbalila své nádobíčko, upletené svetry hodila do velkého černého pytle a s tímto velkým černým pytlem přes rameno vyšla ven ze sálu a potom i z budovy Europarlamentu.
Ale tam, venku, na příjemně studeném vzduchu už na ni čekal europoslanec David.
„Ahoj, taky jsi byl tam uvnitř, nebo jdeš jen náhodou kolem?“ usmála se na kolegu europoslankyně Konečná.
Ale co to?
Europoslanec David té sympatické ženě neodpověděl galantním úsměvem, jak by se na gentlemana jeho zrna slušelo, a patřilo, ale právě naopak, zasyčel s neskrývanou nenávistí: „Sketo! Ty odporná sketo! Jak to, že ses zdržela hlasování o tom, že Rusko je teroristický stát?
Jak to, že jsi nehlasovala proti!
Seš rusofob!“
Europoslankyně Konečná zděšením divže nezačala zpívat Internacionálu!
Ale pak se přece jen vzchopila a vykřikla: „U všech Slánských, já vůbec nevěděla, že se hlasuje o tom, že Rusko je teroristický stát!
Musíš mi věřit, já nejsem hlavou žádného spikleneckého centra, ani jsem nezavraždila Švermu!
Já jen pletla svetry. Tady tyhle, podívej!“
Europoslankyně otevřela velký černý pytel a ukázala svetry poslaneckému kolegovi Davidovi.
Svetry byly opravdu pěkné, což musel uznat i europoslanec David.
„Jsou pěkné. Co s nimi budeš dělat, s tolika svetry?“ zeptal se přece jen už smířlivěji.
„Pošlu je na Ukrajinu. Teploty tam budou brzy klesat k mínus deseti,“ odpověděla europoslankyně.
Ale co to?
Tvář europoslance Davida se zase stáhla nenávistí!
„Ty sketo jedna, odporná hnusná, fašistická!“ zasyčel a divže nechytil europoslankyni Konečnou vzteky bez sebe pod bradavkami, „taky ty posíláš svetry na Ukrajinu, fašistům, banderovcům, zatímco naši vlastní lidé mrznou doma?
Ty kryso jedna lokajská, banderovci jsou ti milejší než vlastní lidi, kteří mohou chcípat mrazy, ale tobě to bude docela jedno?“
Hněv europoslance se zdál být spravedlivý.
Ale europoslankyně Konečná se tentokrát rozesmála tak, že i rozzuřený poslanec David se docela zarazil.
„Hehe, hehe, já ty svetry neposílám banderovcům, hehe!“ vyrážela ze sebe europoslankyně Konečná, takže vypadla jako soudružka Švorcová, když si ráno 21. srpna 1968 pustila rádio, „já ty svetry posílám ruským vojákům, aby jim nebyla v zákopech zima, hehe!“
„Jsem to ale vůl! Totální hňup!“ chytil se europoslanec David za hlavu, kterou pro jistotu začal ještě tlouct o nejbližší kandelábr, „zasloužil bych nakopat do prdele. Posíláš ruským vojáčkům svetry a já tě div neobvinil z vlastizrady. To je skoro na vrácení Ceny Unie českých spisovatelů, kterou jsem dostal za své odvážné postoje!“
Europoslanci Davidovi bylo opravdu tak trapně, jako nikdy dosud v životě, hanbou by se nejraději propadl do země, kde zítra znamená již včera.
„Žádnou cenu vracet nemusíš, zasloužíš si ji,“ chytla Kateřina Konečná kolegu za ruku.
„Opravdu se na mě nezlobíš?“ oddechl si europoslanec David.
„Ne, nezlobím, proč bych se na tebe měla zlobit? Ty přece taky voláš po míru na Ukrajině, jako my, komunisté,“ usmála se europoslankyně Konečná a chytla kolegu pevněji za jeho svalnatou paži, „včera jsem koupila venušiny kuličky. Chci ji dát soudružce Semelové k Vánocům. Pojď, vyzkoušíme jestli fungují. Chceš?“
„Chci,“ přikývl David a ukázal na černý pytel, „ale ten pytel ponesu já. Jsem přece chlap.“
David si hodil pytel na rameno a divže se pod jeho tíhou celý neprohnul, svetry to byly opravdu poctivé, nešizené, aby ruským vojákům nebylo kdesi před Kyjevem zima, jako nám tady u nás doma, v Česku na prvním místě.
