Paní I. Zemanová, první dáma, pláče na správném hrobě a navíc hezky!

Paní Ivana Zemanová, choť pana prezidenta, evidentně pláče na správném hrobě, když žádá národ, aby tolik nenálehal na zveřejnění zdravotního stavu pana prezidenta, neboť se opět jedná jen o lehčí virózu...  

            Vedoucí pracovníci, dej jim pánbů věčnou slávu, našeho družstevního Agrokombinátu Slušovice si dobře uvědomují, že život není jen práce, byť socialistická. Proto v rámci socialistického soutěžení odměňují nejlepší jednotlivce nejrůznějšími benefity. Letos se tak např. nejlepší pracovníci ze všech divizí našeho agrokombinátu mohli zúčastnit poznávacího leteckého zájezdu do Prahy.

            Hlavní áplní byla tentokrát exkurze v Ústřední vojenské nemocnici spojená s návštěvou pana prezidenta na ARO.

            Své zážitky z této exkurze nám popsal jeden její přímý účastník následovně: „U vchodu do Vojenské ústřední nemocnice nás srdečně přivítal chlebem a solí hradní kancléř pan Mynář, my mu na oplátku dali pro pana prezidenta pekáč povidlových buchet.

            ,Pan prezident se na vás velmi těší, z buchet bude mít velkou radost,‘ ujistil nás Mynář a dodal, ,kdyby se vás náhodou někdo ptal, co děláte na ARO, tak řekněte, že jste manželka a dcera pana prezidenta a že ho jdete navštívit.‘

            Po těch instrukcích jsme se ponořili do spleti nemocničních chodeb, ve kterých se Mynář ale evidentně vyznal, protože než jsme se nadáli, byli jsme na ARO u lůžka pana prezidenta, který na něm ležel, obklopen svými nejbližšími, tedy především panem Ovčáčkem.

            ,Pan prezident vás srdečně vítá a doufá, že se tady budete cítit jako doma,‘ přivítal nás pan prezident ústy Ovčáčka, který pak, už sám za sebe, pokračoval ve výkladu, ukázav na hadičky, jež vedly z pana prezidenta do nějakého přístroje, nápadně připomínajícího náš nejmodernější slušovický sálový počítač, ,těmito hadičkami je odváděna krev pana prezidenta do tohoto přístroje, kde se čistí a je nazpět přiváděna do těla pana prezidenta. Celá tato procedura trvá několik hodin a stojí přibližně dva milióny korun. Ale nemějte strach, my, chci říct, pan prezident, to neplatí, platí to naše polosocialistické zdravotnictví.

            Sami tedy vidíte, že hyeny z pražské kavárny lžou, když tvrdí, že pan prezident je vážně nemocný, protože je to jen docela lehká viróza. Jen co pan prezident nabere trochu sil, předá panu Kellnerovi vyznamenání u příležitosti svátku 28. října.

            Tak a teď, víte, že je pan prezident zdráv a nemusíte mít strach, že by nemohl pracovat, se můžete zeptat na něco, co vás zajímá.‘

            ,Tož mňa by zajímalo, jestli je pan prezident příčetný?‘ zeptala se jedna z členek nejlepšího kolektivu dojiček.

            ,Samozřejmě, že je pan prezident příčetný. Vtipkuje a cituje německé klasiky,‘ odpověděl Mynář, zatímco Ovčáček si vlezl pod nemocniční lůžko.

            , Jsem Žid!‘ zavtipkoval skutečně pan prezident zpod svého lůžka a následně pokračoval citací německého klasika, , Als Zarathustra dreissig Jahr alt war, verliess er seine Heimat und
den See seiner Heimat und ging in das Gebirge. Hier genoss er seines
Geistes und seiner Einsamkeit und wurde dessen zehn Jahr nicht müde.
Endlich aber verwandelte sich sein Herz, - und eines Morgens stand
er mit der Morgenröthe auf, trat vor die Sonne hin und sprach zu ihr
also: "Du grosses Gestirn! Was wäre dein Glück, wenn du nicht Die hättest,
welchen du leuchtest!
Zehn Jahre kamst du hier herauf zu meiner Höhle: du würdest deines
Lichtes und dieses Weges satt geworden sein, ohne mich, meinen Adler
und meine Schlange.
Aber wir warteten deiner an jedem Morgen, nahmen dir deinen Überfluss
ab und segneten dich dafür.
Siehe! Ich bin meiner Weisheit überdrüssig, wie die Biene, die
des Honigs zu viel gesammelt hat, ich bedarf der Hände, die sich
ausstrecken.
Ich möchte verschenken und austheilen, bis die Weisen unter den
Menschen wieder einmal ihrer Thorheit und die Armen einmal ihres
Reichthums froh geworden sind.
Dazu muss ich in die Tiefe steigen: wie du des Abends thust, wenn
du hinter das Meer gehst und noch der Unterwelt Licht bringst, du
überreiches Gestirn!
Ich muss, gleich dir, _untergehen_, wie die Menschen es nennen, zu
denen ich hinab will.
So segne mich denn, du ruhiges Auge, das ohne Neid auch ein
allzugrosses Glück sehen kann!
Segne den Becher, welche überfliessen will, dass das Wasser golden aus
ihm fliesse und überallhin den Abglanz deiner Wonne trage!
Siehe! Dieser Becher will wieder leer werden, und Zarathustra will
wieder Mensch werden.-
- Also begann Zarathustra's Untergang.
Zarathustra stieg allein das Gebirge abwärts und Niemand begegnete
ihm. Als er aber in die Wälder kam, stand auf einmal ein Greis vor
ihm, der seine heilige Hütte verlassen hatte, um Wurzeln im Walde zu
suchen. Und also sprach der Greis zu Zarathustra:
Nicht fremd ist mir dieser Wanderer: vor manchen Jahre gieng er her
vorbei. Zarathustra hiess er; aber er hat sich verwandelt. Damals
trugst du deine Asche zu Berge: willst du heute dein Feuer in die
Thäler tragen? Fürchtest du nicht des Brandstifters Strafen?
Ja, ich erkenne Zarathustra. Rein ist sein Auge, und an seinem Munde
birgt sich kein Ekel. Geht er nicht daher wie ein Tänzer?
Verwandelt ist Zarathustra, zum Kind ward Zarathustra, ein Erwachter
ist Zarathustra: was willst du nun bei den Schlafenden?
Wie im Meere lebtest du in der Einsamkeit, und das Meer trug dich.
Wehe, du willst an's Land steigen? Wehe, du willst deinen Leib wieder
selber schleppen?

Zarathustra antwortete: -Ich liebe die Menschen.-
Warum, sagte der Heilige, gieng ich doch in den Wald und die Einöde?
War es nicht, weil ich die Menschen allzu sehr liebte?
Jetzt liebe ich Gott: die Menschen liebe ich nicht. Der Mensch ist mir
eine zu unvollkommene Sache. Liebe zum Menschen würde mich umbringen.
Zarathustra antwortete: -Was sprach ich von Liebe! Ich bringe den
Menschen ein Geschenk.-
Gieb ihnen Nichts, sagte der Heilige. Nimm ihnen lieber Etwas ab und
trage es mit ihnen - das wird ihnen am wohlsten thun: wenn er dir nur
wohlthut!
Und willst du ihnen geben, so gieb nicht mehr, als ein Almosen, und

lass sie noch darum betteln!
-Nein, antwortete Zarathustra, ich gebe kein Almosen. Dazu bin ich
nicht arm genug.-
Der Heilige lachte über Zarathustra und sprach also: So sieh zu, dass
sie deine Schätze annehmen! Sie sind misstrauisch gegen die Einsiedler
und glauben nicht, dass wir kommen, um zu schenken.
Unse Schritte klingen ihnen zu einsam durch die Gassen. Und wie wenn
sie Nachts in ihren Betten einen Mann gehen hören, lange bevor die
Sonne aufsteht, so fragen sie sich wohl: wohin will der Dieb?
Gehe nicht zu den Menschen und bleibe im Walde! Gehe lieber noch zu
den Thieren! Warum willst du nicht sein, wie ich, - ein Bär unter
Bären, ein Vogel unter Vögeln?
-Und was macht der Heilige im Walde?- fragte Zarathustra.
Der Heilige antwortete: Ich mache Lieder und singe sie, und wenn ich
Lieder mache, lache, weine und brumme ich: also lobe ich Gott.
Mit Singen, Weinen, Lachen und Brummen lobe ich den Gott, der mein
Gott ist. Doch was bringst du uns zum Geschenke?
Als Zarathustra diese Worte gehört hatte, grüsste er den Heiligen und
sprach: -Was hätte ich euch zu geben! Aber lasst mich schnell davon,
dass ich euch Nichts nehme!- Und so trennten sie sich von einander,
der Greis und der Mann, lachend, gleichwie zwei Knaben lachen.
Als Zarathustra aber allein war, sprach er also zu seinem Herzen:
-Sollte es denn möglich sein! Dieser alte Heilige hat in seinem Walde
noch Nichts davon gehört, dass _Gott_todt_ ist!-
Als Zarathustra in die Nächste Stadt kam, die an den Wäldern liegt,
fand er daselbst viel Volk versammelt auf dem Markte: denn es
war verheissen worden, das man einen Seiltänzer sehen solle. Und
Zarathustra sprach also zum Volke:
Ich lehre euch den Übermenschen. Der Mensch ist Etwas, das überwunden
werden soll. Was habt ihr gethan, ihn zu überwinden?

Was ist der Affe für den Menschen? Ein Gelächter oder eine
schmerzliche Scham. Und ebendas soll der Mensch für den Übermenschen
sein: ein Gelächter oder eine schmerzliche Scham.
Ihr habt den Weg vom Wurme zum Menschen gemacht, und Vieles ist in
euch noch Wurm. Einst wart ihr Affen, und auch jetzt ist der Mensch
mehr Affe, als irgend ein Affe.
Wer aber der Weiseste von euch ist, der ist auch nur ein Zwiespalt
und Zwitter von Pflanze und von Gespenst. Aber heisse ich euch zu
Gespenstern oder Pflanzen werden?
Seht, ich lehre euch den Übermenschen!
Der Übermensch ist der Sinn der Erde. Euer Wille sage: der Übermensch
_sei_ der Sinn der Erde!
Ich beschwöre euch, meine Brüder, _bleibt_der_Erde_treu_ und glaubt
Denen nicht, welche euch von überirdischen Hoffnungen reden!‘

Pan prezident by jistě odcitoval německého klasika celého, kdyby Ovčáček nevylezl z pod lůžka, načež Mynář pravil: ,Najde se mezi vámi nějaká hyena, která bude i teď tvrdit, že pan prezident není příčetný?‘

Žádná taková hyena se samozřejmě mezi námi nenašla, což jsme stvrdili podpisem rezoluce pracujících, ve které jsme odsoudili všechny hyeny požadující informace o zdravotním stavu pana prezidenta.

,Pan prezident si potřebuje teď odpočinout, protože celý den pracoval. Děkuje vám za vaši návštěvu a taky za buchty, moc mu chutnaly,“ řekl Ovčáček, maje hubu ještě špinavou od povidel.

Na závěr naší návštěvy nás ještě s panem prezidentem vyfotil Kruliš a Mynář nám slíbil, že fotky dostaneme, co nejdřív to půjde, načež nám Ovčáček podepsal pana prezidenta do památníku, mně tam napsal: ,Jen hlupák opakuje tutéž chybu!‘

Mynář nás potom vyvedl zase ven před Ústřední vojenskou nemocnici, a popřál nám šťastnou zpáteční cestu domů, na Moravu, do Slušovic, do agrokombinátu, kam jsme opravdu po hodině letu šťastně dorazili plni nevšedních zážitků. A jak by ne, s panem prezidentem se člověk nesetkává každý den, a kór tady u nás, u nás se s ním můžeme setkat tak maximálně na pohřbu Čuby.“

Tolik z vyprávění přímého účastníka setkání s panem prezidentem na ARO, kde pan prezident nabírá síly do zbývajících dnů svého funkčního období a jistě teď mluvím nejen za sebe, ale i za celý národ, když říkám, že lepšího prezidenta jsme nikdy neměli a nikdy už ani mít nebudeme, nejsem přece blázen!